tibetští poutníci
listopad 2003

Tibeťané patří k nejoddanějším buddhistům na světě. Buddhismus se sice do jejich země dostal až relativně pozdě, ale zapustil zde o to pevnější kořeny. Náboženství se pro Tibeťany stalo nedílnou součástí jejich života, kterou se nepodařilo výmýtit ani cílenou snahou Rudých gard v době neslavné čínské Kulturní revoluce.

Buddhismus vznikl v 5. století př.n.l. v severní Indii, odkud se rozšířil do mnoha zemí Asie. Do Tibetu se buddhistické učení dostalo až v 7. století n.l., a to vlivem z Indie. Buddhisté věří v koloběh života a znovuzrození. Pouze úplné zřeknutí se všech pozemských tužeb a přání může vést k jejich osvobození z tohoto neustálého koloběhu a ke vstupu do nirvány, stavu trvalé blaženosti. K dosažení nirvány je obvykle zapotřebí nesčetného množství životů. Během nich každý postupně akumuluje dobré a zlé skutky a jejich součet pak určí, v jaké podobě a do jakého života se narodí příště. Proto je pro buddhisty důležité vést spořádaný život. Jejich činy, dobré i špatné, mají přímé následky pro ně samotné. Buddhisté nemohou doufat v žádné odpuštění hříchů.

Jedním ze způsobů, jak si zvýšit šance na lepší znovuzrození, je nasbírat tzv. zásluhy. Buddhistické učení definuje několik možných způsobů jak zásluhy získávat, ale pro Tibeťany je snad nejdůležitějším z nich vykonávání poutí ke svatým místům. Každý Tibeťan se snaží zůčastnit alespoň jedné poutě ročně. Mezi nejdůležitější poutní místa v Tibetu patří svaté hory a za vůbec nejsvatější místo je považována hora Kailaš. I  v hinduistické mytologii je tato hora spojována s horou Meru, sídlem bohů a středem vesmíru. Poutnický okruh kolem hory Kailaš trvá tři dny a pro maximální účinnost poutě se má hora obejít buď třikrát, třináckrát nebo stoosmkrát.

Ačkoliv nejčastějším cílem tibetských poutí jsou hory, lidé cestují i ke stovkám dalších svatých míst. Voda svatých jezer je považována za léčivou a poutníci ji nabírají do demižónů pro své blízké, kteří se poutě nemohli zůčastnit. Kláštery a poustevny jsou také cílem mnoha poutí. Nejdůležitějším tibetským kláštěrem v Tibetu je Jokhang, nejstarší buddhistický klášter ve Lhase. Nesčetná množství poutníků však pravidelně míří i do dalších významných center buddhismu, jakými jsou například kláštery Ganden, Drepung a Sera. Poutnící se do nich přichází pomodlit nejen před Buddhou, ale i před různými ochrannými božstvy tibetského národa, kterých jsou v tibetském buddhistickém pantheonu stovky. Obchází jednotlivé klášterní kaple a obřadně přilévají rozpuštěné jaččí sádlo do věčně hořících lamp umístěných před sochami různých bohů, tiše přeříkávajíce své modlitby. Nezbytnou součástí návštěvy je také obejití jeho „kory“, neboli obřadní stezky, která vede kolem každého kláštera. Stejně jako každé buddhistické posvátné místo, i kláštery se musí obcházet ve směru hodinových ručiček, tak aby zůstávaly poutníkům po pravé ruce.

Ke správnému vykonání poutě však nestačí „koru“ jen obejít. Poutníci celou cestu nesou modlitebními mlýnky, jimiž neustále točí (opět ve směru hodinových ručiček) a tím rozšiřují modlitby, které jsou na mlýnku vyryty. Ti nejoddanější se také před svatými místy klaní. Sepnou ruce před obličejem jako k modlitbě, dotknou se jimi čela, krku a srdce, pak pokleknou a nakonec se po rukou svezou do lehu na břiše, ruce natáhnou před sebe a čelo přitisknou na zem. Přestože většina poutníků provádí tyto úklony pouze na jednom místě „kory“, jsou tací, kteří projdou celý poutnický okruh, mnohdy několik kilometrů dlouhý, dělajíce úklony při každém kroku!