Chicago
Protože jsem chtěl zapisovat zážitky hned, dokud jsou žhavé, musím začít hned teď v letadle. Poštěstilo se nám, že při přeletu nad Grónskem jsme měli úplně jasné počasí. Z výšky přes 10km bylo pod námi jak na oživlé mapě vidět obrovsky rozlehlá pohoří, samé skály, všechny ve stejné šedohnědé barvě, složitě si proplétající své hřebeny a klikatící svá údolí. Mezi nimi spousta zelenomodrých jezer, některá zamrzlá úplně, některá částečně, některá vůbec. Údolími se plazily ledovce, většinou až do moře, do dlouhých klikatých zátok. Směrem k severu byly skalnaté hory pokryty sněhem a ledem víc a víc, až to přecházelo do jednolité bílé plochy, do jednoho obrovského ledového pole táhnoucího se až do nekonečna. Směrem k jihu bylo sněhu méně až žádný, jen holé skály a mezi nimi jezera a zátoky a ještě víc k jihu jen modré moře - Atlantický oceán až do nekonečna.
Takovej bručoun, co sedí vedle mě u okýnka, si okýnko stáhnul, aby mohl spát, a
všechno to prospal. Proto jsem ze svého místa nemohl nic vidět, tak jsem chodil po
letadle všude možně a vykukoval kdejakým okýnkem. Letadlo sebou zrovna házelo v
nějakých turbulencích a tak měli všichni sedět a být připoutáni. Letuška mě na
to upozorňovala, že si mám taky sednout, ale nakonec si nechala vysvětlit, že se
prostě musím koukat ven a sedět nemůžu.
Po příletu do Chicaga a šťastném shledání se s bratrem jsme se dohodli, že mi Marek ukáže Chicagské downtown, které je ze samých mrakodrapů, samých vyjímečných kousků moderní architektury.
Zážitkem byl vstup do nejvyššího mrakodrapu na světě - Sears Tower. Má 110 pater, je vysoký 443 metrů nepočítaje ještě 76 metrů vysokou anténu na střeše.
Vyjeli jsme výtahem z -1. patra do 110. patra za neuvěřitelných 66 sekund. Člověk nestačil polykat, jak mu zaléhaly uši. Z vrchu byl rozhled na všechny "malé" okolní mrakodrapy a za pěkného počasí i na celé Chicago a dál. Bohužel se kolem nás převalovaly mraky a jen chvilkami se rozplývaly, aby bylo něco vidět.
Teď jedeme do Detroitu, kde zítra musíme na kanadský konzulát. Už jsem 25 hodin nespal a před tím asi 3 hodiny, začínám o něčem takovém uvažovat, i když je teprve půl osmé večer.
Drobný rozhovor v autě:
Kanadský konzulát je v 11. patře nejkrásnější a nejmodernější budovy v Detroitu - šestivěžovém mrakodrapu Rennaissance Tower. Napřed to vypadalo, že budou složitosti, měl jsem jít kvůli vízu na pohovor, ale když jsem kladně odpověděl na otázku: "Vy jste bratr pana Brejla?", hned bylo vše v pořádku a vyřízeno.
Kolen centra Detroitu ve výšce přibližně 3. patra se klikatí nadzemní metro, dva vagóny bez řidiče, jezdí v poměrně krátkých intervalech a jen jedním směrem.
Jedno kolečko objede asi za čtvrt hodiny. My jsme si objeli dvě kolečka, během prvního si prohlídli pořádně všechno zajímavé, co bylo vidět, a během druhého Marek něco z toho vyfotil.
Detroit je největším centrem amerického automobilového průmyslu, za jeho rozvoj může hlavně Henry Ford a jeho objev sériové výroby automobilů. Dýchá atmosférou průmyslového města, kde má život rychlé tempo, není čas zabývat se estetickými detaily, všechno je hlavně účelové. Mrakodrapy stojí nad staršími cihlovými domy, původní budova katedrály se tísní pod nimi. Centrum je plné administrativních budov největších amerických automobilek a McDonaldů a jiných fast food pro úředníky.
Kuriozitou je, že Detroit je vyjímečným místem USA, ze kterého se do Kanady jede směrem na jih.
Dnes mi Marek ukázal, jak má naplánovanou cestu na Aljašku. Myslím, že o zážitky nebude nouze. Zítra nakoupíme všechny věci na cestu a v sobotu vyrážíme na sedmitýdenní cestu.
