Po dobrém vyspání a výtečné snídani jsme vyrazili směrem jihozápadním k Národnímu parku Denali. Je to nejznámější národní park Aljašky, stojí v něm nejvyšší hora Ameriky - Mount McKinley. Hrne se sem plno turistů a je dost těžké a drahé se do parku dostat. Parkem projíždí napříč, asi 90 mil, autobus, z něj je možno pozorovat hory a také hodně divoké zvěře, kvůli které je Denali též hodně známé. Z autobusu se dá kdekoliv vystoupit a jít na pěší tůru do lokality, kterou musí mít člověk zamluvenu.
Ty lokality, kam jsme měli v plánu se podívat, byly již zamluveny na více dnů dopředu, takže jsme vymysleli jiný plán. Zítra pojedeme autobusem až na samý konec cesty a od tam vyrazíme na tůru, která vede po začátku dříve používané cesty na Mount McKinley do sedla McGonagall Pass, ze kterého by měl být přímý výhled na Mount McKinley a kolem něhož stéká ledovec přímo z této hory. Nejnáročnější v této oblasti má být přebrodění řeky McKinley, které je rozvětvená do mnoha ramen a celkem široká asi jednu míli. Celá cesta k ledovci a nazpět nám zabere asi 6 dní. Už máme nabalené batohy a zítra ráno vyrážíme. Za týden na shledanou.
Tak se nám další výlet nevydařil úplně podle plánů, ale každopádně byl skvělý a stál za to. Šestidenní se zkrátil na dvoudenní s tím nejlepším z původně plánovaného.
V sobotu jsme od půl osmé až skoro do půl třetí jeli autobusem jeho celou trasu napříč parkem. Vezla nás sympatická rázná řidička, která přes na hlavě připevněný mikrofon skoro celou cestu povídala zajímavosti o přírodě v Denali, komentovala a rozvádělo to, co bylo zrovna k vidění. Bylo to takové poučné show.
Skoro celá trasa vede po cestě bez asfaltu, autobus jede pomalu a strašně se třepe, malé dobrodružství je každé vyhýbání se s protijedoucím autobusem. Často se zastavuje, vždy když je co fotit, když je u cesty zajímavá rostlina (na ty byla naše řidička odborník a díky ní jsme se dozvěděli, ke kterým rostlinám z tundry stojí za to přivonět, což nás předtím nenapadlo), nebo když je vidět nějaké zvíře. A zvěře jsme viděli cestou docela dost. Vícekrát medvědy, jednou moose s mladým, z dálky stádo karibu, orlí hnízdo s mladými a možná ještě něco.
Dojeli jsme na konec a vydali se po jediné stezce, která v parku Denali existuje a vede k řece Mc Kinley.
Nastalo obávané brodění této řeky. Díky našim vysokým postavám, těžkým batohům na zádech a turistickým hůlkám nás proud neodnesl. V nejhorších místech bylo něco méně než metr vody, proud dost ostrý a voda tekoucí z ledovců opravdu studená. Za necelé dvě hodiny jsme přebrodili všechna ramena řeky, přitom se naučili hledat vhodná místa na brodění.
S chutí jsme vyrazili do tundrové krajiny před námi. Šlo se nepříjemně, nohy se bořili do mechů a keříků, ale nejhorší a osudná byla hejna komárů, která se na nás vrhla. Vitamín B nepomáhal, sprej se během pár minut smyl potem a komáři štípali a štípali, i přes tričko, někteří drzouni i přes rifle. Když člověk zvedl hlavu, pomalu přes to hejno neviděl na oblohu. Komáři se zuřivě vrhali do očí, do uší, do nosu i do pusy. Jedinou zbraní bylo urputně kolem sebe mávat ručníkem a ani na chvilku nepřestat.
Docela vyřízení jsme došli po dvou hodinách na vršek, ze kterého jsme se mohli podívat, kudy povede další cesta. Otevřel se nám pohled, který vzbuzoval hrůzu i nadšení. Bylo vidět, že naše plánovaná trase vede stejnou krajinou ještě minimálně celý zítřek, než se začne stoupat do hor, a taky jsme spatřili neopakovatelné panorama hor kolem Mount Mc Minley, osvětlených večerním slunkem. Jen samotné McKinley se schovávalo v mracích.
Během večera se střídavě mezi mraky odkrýval nějaký kousek hory, takže jsme si z toho mohli v hlavě poskládat celý obraz této vyjímečné hory.
Vyjímečná je v tom, že strašně převyšuje všechny okolní třítisícovky. Sama měří 6192m.n.m. My jsme se na ni dívali z výšky kolem 900m.n.m. a když jsme zahlédli vrchol, to vám byla teda výška. Pozdě v noci, okolo jedné hodiny, již po západu slunce, se odkryla asi ze dvou třetin, ale na focení už byla tma. Na tomto pozorovacím vrcholku (vlastně poblíž, protože kvůli medvědům je potřeba spát alespoň 100 yardů od místa, kde se vařilo a jedlo, a alespoň 100 yardů od místa, kde se nechávají potraviny ve speciální protimedvědí pixli, které je alespoň 100 yardů od místa, kde se vaří) takže u tohoto vrcholku jsme přespali. Na vrcholku lehce foukalo, což komáry odhánělo, a dalo se alespoň najíst.
Ráno jsme domlouvali, co budeme dělat dál. Na jednu chvíli se zvedl vítr, komáři se museli schovat, alespoň někteří, a skoro jsme se vydali na další cestu podle plánu. Pak ale zase vítr přestal a komáři začali znovu dotírat. McKinley byl v mracích, ostatní kopce krásně viditelné.
Nakonec jsme se rozhodli vrátit se a stihnout poslední autobus nazpět. Tundru jsme přešli lehčeji než včera, přece jenom trošku foukalo a komárů bylo méně. Celý den by se v tom ale jít nedalo. Řeku jsme také přebrodili lehčeji než včera, možná bylo trochu méně vody, možná lépe proražená sít koryt. Za jeden den si řeka udělala úplně jiná koryta než měla včera.
Autobusem jsme se vrátili k autu a zajeli přenocovat poblíž na stejné místo jako před dvěma dny.
Na parkovišti jsem zaslechl takové dva drsňáky, že se baví česky. Až pak šli kolem, zeptal jsem se jich, odkud jsou. Říkali, že z Brna, já, že jsme taky z Brna, a pak jsme se začali bavit a hned sklouzli do vytříbené brněnštiny. Marek si potom úplně liboval, jak dlouho už neslyšel takový libozvučný povznášející jazyk.
Dopoledne jsme zašli na předvádění psích spřežení. Vykládali nám moc věcí o psech Aljašských Husky. To není zvláštní plemeno, Husky je prý každý pes, který je dost silný, aby mohl táhnout saně. Ve skutečnosti jsou to ale psi moc dobře přizpůsobení zimě, běhání ve sněhu, jsou pěkně velcí, mají dlouhé nohy, velkou tlapu, aby se nebořili, huňatý ocas, přes který dýchají ve velkých mrazech a všelijaká jiná vylepšení. Před deseti tisíci lety si je zdejší lidé domestikovali z vlků.
Jak jsme viděli, zapřáhnout psy, kteří už tuší, že budou muset táhnout, není žádná sranda. Každý pes může být zapřažen jen na některých postech, na jiné se nehodí. Všichni psi pak honí toho prvního a první utíká a to skutečně pořádnou rychlostí. My jsme viděli spřežení s pěti psi, na Iditarod, což je tradiční závod psích spřežení skoro přes celou Aljašku, jezdí spřežení i s šestnácti psi.
Dnešní odpoledne bylo ve znamení obdivování nejvyšší hory Ameriky. Když se vyjede z Národního parku Denali po silnici směrem na Anchorage, objíždí se park z jihovýchodní strany a za hezkého počasí, jaké jsme dnes měli, je vidět Mc Kinley. Zastavovali jsme na mnoha místech a fotili ten kopec pořád dokola. Monumentální McKinley bylo celé krásně vidět, až na malý bílý mráček kolem vrcholu - letní klobouček, který snad nikdy nesundá.
Ve čtyři hodiny jsme zastavili u ústí jedné stezky vedoucí na protější kopec, ze kterého jsme očekávali ještě lepší výhled na McKinley. Stezka vedla asi do půlky kopce a pak se stáčela, my jsme podle malé mapky vyšli až na vrchol, vlastně dva vrcholy této hory.
Bylo to lezení po šutrech a suťoviskách, ale ne příliš náročné. Překvapilo nás, když jsme na obou vrcholcích našli tubu se sešitem, do kterého se zapisovali všichni, kdo vylezli. Byli jsme letos třetí.
Celkové převýšení od auta bylo asi 1000m. Z vrcholů byl skutečně asi nejkrásnější pohled na McKinley, jaký jsme mohli vidět, i když trochu proti slunku a přes lehký opar nad údolím.
Vrátili jsme se v devět večer a pokračovali ještě kus dál cestou na Anchorage. 25 mil jsme se museli vracet zpět, když jsem si vzpomněl, že jsem u potoka, kde jsme se umývali zapomněl hodinky.
