Ráno bylo počasí lepší, ale pořád dost oblačno, na plánovanou cestu jsme se nevydali. Místo toho jsme zajeli těsně před Seward na ledovec Exit Glacier. Autem se dá dojet až skoro na spodek krásného modrého rozpraskaného ledovcového splazu, pak po stezce kolem něj dlouhé 6km s převýšením 900m se dojde nahoru na ledové pole Harding Icefield. To je pozůstatek doby ledové, bílá zasněžená ledovcová lehce zvlněná obrovská plocha, ze které jako ostrůvky koukají kamenné špičky hor. Průměrná tloušťka ledovce pod ní se odhaduje na 1km a celá plocha se stále pomalu zmenšuje v důsledku oteplování nebo spíše toho, že už není doba ledová.
Ke konci stezky se dojde do velkého kdysi ledovcem vymodelovaného dolu, v němž měl svůj rajón černý medvěd. Všude možně se tam procházel, ulovil si sysla k obědu, ale při jídle ho vyrušila na něj padající lavina.
Došli jsme nesnědeni medvědem na konec stezky, vzali si lano na jištění a vydali se napříč ledovým polem na hory na protější straně od Exit Glacieru.
Po dost dlouhé cestě, protože na té jednolité bílé pláni nefungují žádné odhady vzdáleností, jsme na ně došli, podívali se na pár krásných výhledů a přihnali se mraky a déšť.
Bylo vidět tak na 20m a Marek rozhodl jít po našich stopách stejnou cestou nazpět, i když to byla oklika.
Došili jsme před desátou večer a podle mapy jsme nachodili asi 16km po ledovci a 12km stezkou k němu a nazpět s převýšením od 215m.n.m. do 1400 m.n.m.. Byli jsme docela unaveni.
Večer jsme zajeli do Sewardu, jestli snad tam nepořádají ke Dni Nezávislosti nějaký picknik, kde by jsme se najedli. Ve vesničce Ninilchik, kterou jsme projížděli včera, nás jedna paní zvala, že starosta pořádá picknick, ať přijdeme. Tady ale žádný picknick nebyl, bylo tu přecpáno turisty, tisíce aut a karavanů, stan na každém kousku trávy, a každý se bavil a slavil po svém. Tak jsme Seward zase opustili a zajeli přespat kousek zpátky na odbočce k Exit Glacieru.
Ráno jsme loudavě vstali, loudavě začali vařit pořádné jídlo k snídani, protože včera večer se v dešti nedalo ani uvařit zaslouženou večeři a byl jen chleba. Počasí bylo pořád špatné, střídavě mrholilo. Přejeli jsme do Sewardu, zašli do visitors center, kde jsme si naplánovali ještě dva výlety v okolí Sewardu a shlédli krátký film o jedné výpravě, která přešla napříč celý Harding Icefield. Mezitím už trochu vykouklo sluníčko, chvíli jsme se procházeli po přístavu a naplánovali si, že si možná jeden den vyjedeme lodí kolem fjordů a do moře stékajících ledovců a pozorovat puffiny a jiná zvířata. Bude to sice strašně drahé, ale když už jsme tady, tak by jsme měli jet. Musíme ale počkat na den bez mraků ať to opravdu stojí za to.
Odpoledne jsme zajeli kousek jižněji od Sewardu k začátku naší zítřejší stezky. Stezka jde po pobřeží a jedna její část je schůdná jen za odlivu, proto zítra budeme muset nejlépe v pět ráno vycházet a po šesté večer tudy jít zpět. Našli jsme si místo, kde přespíme, udělali oheň a kolem rozvěsili všechny mokré věci ze včerejška. Musíme jít brzo spát.
Neuvěřitelné! Skutečně jsme ráno ve čtyři hodiny vstali a po páté vycházeli na stezku podél pobřeží. Úsek, který se dá jít jen za odlivu jsme pohodlně přešli. Cestou jsme viděli několik mořských vyder.
Jedna před námi přeběhla přes pláž, skočila do vody, kde se cítila bezpečněji, a plavala s hlavou vystrčenou na dlouhém krku z vody a koukající všemi směry. Pak se potopila, asi za minutu se vynořila s ulovenou rybou a plavala na zádech a přitom rybu položenou na prsou přidržujíc si ji rukama jedla. Ryby lovili taky orlové (bald eagle), kterých jsme cestou viděli plno, i když Marek říká, že to byli možná jen dva nebo tři, které jsme zahlédli na více místech. Ještě jsme viděli dva jiné obrovské orly, ale nevíme přesně jaké. Buď to byl gold eagle, nebo mladý bold eagle. Cestou nás občas provázel nezbedný pták s chocholkou a černou hlavou přecházející plynně v tmavě modré tělo. Možná jakási sojka. Pořád poskakoval a utíkal a nenechal se vyfotit. Puffiny jsme neviděli.
Z pobřežní stezky jsme odbočili na stezku vedoucí vzhůru do půlky jedné zasněžené hory nad zálivem. Vyšli jsme do výšky asi 700m.n.m. odkud byly krásné výhledy na celou zátoku Ressurrection Bay, na jejímž konci je Seward, a ostrovy dále v moři, které svým tvarem naznačovali fjordovitou krajinu poblíž.
Cestou nám ale začalo pršet a mraků bylo všude plno, takže jsme si tu nádheru museli trošku domýšlet. V tomto sychravém počasí, které je tady nejčastější, budily ty pohledy dojem chladných pustých severských dálek.
V plánu jsme měli vylézt až na vršek hory, k níž stezka vedla. Bylo vidět, že by to šlo docela dobře, ale z vrchu, který byl v mracích, by jsme vůbec nic neviděli. Do večerního odlivu jsme měli ještě devět hodin času a začínali jsme být čím dál víc zvlhlí a promoklí. Prochodili jsme všechna místa kolem konce stezky, vyzkoušeli všechny výhledy a asi za dvě hodiny, když mraky stále nemizeli, jsme se vydali zpátky dolů.
Došli jsme zase na pobřežní stezku a po ní šli dál až na konec k pevnosti Fort McGilvray. Je to důkladná stavbu ze 2. světové války, která měla bránit Seward, ale nikdy nemusela být použita.
To už bylo dost hodin, blížil se vrchol odlivu, a tak jsme prošli celou stezkou kolem pobřeží až zpátky k autu, kam jsme došli k osmé večer a notně unaveni. Od pěti ráno jsme skoro bez přestávek někde chodili, kdybychom přestali, byla by zima. Spočítali jsme, že jsme našlapali asi 37km.
