Přáli jsme si na dnešek hezké počasí, abychom mohli jít na plavbu k fjordům a ledovcům. A splnilo se nám. Slunce sice téměř nesvítilo, ale mraky byly tak vysoko, že na všechny hory kolem bylo vidět.
Vloudila se ovšem malá nečekaná zápletka. Asi díky tomu, že jsme pár dní skoro nejezdili a přitom jsem na notebooku psal toto vyprávění a často svítila světla u otevřených dveří a kufru, nenastartovali jsme ráno auto. Auta s automatickou převodovkou se nedají roztlačit, nouzově se startují technikou "jump start". Našli jsme jednu ochotnou slečnu, která přijela k našemu nepojízdnému vozu svým pojízdným křápem a měla kabely, kterými se paralelně spojí baterie obou aut, zkusí se nastartovat, nic, čeká se pár minut, aby se naše baterie trochu dobyla, zkusí se to znovu a jo, nastartovalo to.
Díky tomuto zpoždění jsme již nedostali lístky na plavbu u té firmy, kde jsme chtěli, ale posléze jsme koupily stejnou plavbu u jiné cestovky, která byla dražší o večeři, ale zase nám dala slevu na Markovo členství v AAA, takže jsme za stejné peníze měli na lodi i večeři. Byla to až odpolední plavba, od tří do devíti večer. Před tím jsme ještě zašli do knihovny na Internet a do obchodu.
Pluli jsme krásnou a pěkně rychlou lodí s dvěma krytými kabinami nad sebou, přední palubou a horní a dolní zadní palubou. Bylo na ní asi necelých sto lidí, nebyla zcela zaplněná. Většina lidí se schovávala vevnitř, protože na palubách strašně foukalo a byla zima, takže jsme měli prostor a všechno jsme dobře viděli. Kapitán, který skoro celou cestu k nám přes mikrofon mluvil, povídal všelijaké zajímavosti, poučoval o moři, mořeplavectví, rybaření, zdejší přírodě, ptácích, rybách a jiných zvířatech, byl ostřílený mořský vlk a jeho drsnému přízvuku nebylo moc rozumět.
Plavba byla skvělá. Hned krátce po vyplutí jsme viděli první velrybu a dlouho ji stopovali. Pak jsme zastavili na jednom ostrůvku, kde je vesnička, která žije bez elektřiny. Akorát ráno pokaždé nabijí baterky na poslouchání rádia, ale jinak žádné spotřebiče nemají. Tam jsme naložili nejčerstvější lososy na večeři.
Dál jsme pluli okolo několika malých skalnatých ostrůvků, na nichž žijí tisíce a tisíce ptáků: hlavně rackové, několik kormoránů, pár orlů a hrozně moc puffinů. Ti jsou strašně srandovní, někdy mají problémy přistát na skalním útesu a netrefí se, na vodě utíkají před lodí tak, že se snaží vzletět, ale jak spěchají, tak jim to nejde, letí těsně nad vodou a křídly plácají do vody, pak to vzdají a potopí se.
Dojemné bylo, když s námi kapitán zajel pod velký skalní převis, kde byla jeskyně a rackové do ní a zní letící utíkající před orlem křičeli, což se pod převisem a díky jeskyni ozývalo téměř s chrámovým echem.
Na těchto ptačích ostrůvcích jsme viděli i stádo na kamenech se vyvalujících lvounů (sea lion), takových mrožů.
Ještě jednou jsme potkali velrybu a po večeři jsme dorazili k ledovci Holgate Glacier, který stéká až do moře a odlamují se z něj kry, které se strašným praskotem, srovnatelným s hromem bouřky, padají do moře. Nepadají jedna za druhou, ale když jsme u ledovce asi dvacet minut stáli, viděli jsme několik menších a možná dvě větší padat.
Od ledovce jsme jeli zpět kolem Kenaiských fjordů, mezi mnoha ostrůvky a po deváté večer se vrátili do přístavu Seward. Urazili jsme po vodě 110 mil.
Na dnešek jsme si naplánovali poslední výlet v okolí Sewardu. Naproti Sewardu přes zátoku jsme z Coustal Trail i z plavby viděli krásný mírně se svažující ledovec Godwin Glacier.
Celá jeho levá polovina vypadala hladce, bez puklin. Podle mapy vede ledovec do sedla mezi dvě vysoké hory a ze sedla zase dolů na druhou strany. Jak jsme studovali vrstevnice, měly by z něj být velké rozhledy na další hory a zátoky na druhé straně. Nejisté jen bylo, jestli se dostaneme přes les k jeho čelu.
Vydali jsme se podél řeky, která tekla z ledovce v širokém mnohoramenném korytu. Po chvíli si voda vybírala cestu při našem kraji přímo u skalnatého břehu a museli jsme ven z koryta a obcházet skálu skoro neproniknutelným lesem. O kus dál jsme zkoušeli vodu přebrodit, ale nepodařilo se. Pak jsme se snažili vylézt tím lesem nahoru až nad hranici lesního porostu, ale protože ledovcová údolí jsou tvaru "U", bylo to čím dál strmější a skalnatější až jsme to vzdali. Zkoušeli jsme ještě jinde, kde bylo několik popadaných stromů, přejít řeku, ale zase bez úspěchu. Nakonec jsme se rozhodli dál se prodírat lesem vedle řeky. Až jsme urazili kus, objevilo se vyschlé rameno, ve kterém se dalo docela dobře jít, později jsme šli po kamenitém kraji hlavního koryta. Došli jsme až k místu, kde řeka protékala soutěskou mezi dvěma skalami, nad nimiž již blízko bylo čelo ledovce. Ale soutěska se překonat nedala a skály obejít nebylo kudy. Museli jsme to definitivně vzdát a vrátit se.
Největší zajímavostí dnes bylo, jak jsme viděli lišku. Vyběhla z lesa na cestu a tam uviděla nás, zarazila se, stála a koukala. My jsme překvapeni taky stáli a koukali. Nakonec liška utekla.
Večer jsme se vrátili do Sewardu nabrat vodu a pak jeli zpět směrem na Anchorage a zastavili na přespání na již známém místě u Lower Summit Lake. Udělali jsme si asi zatím nejbohatší večeři naší cesty. Měla čtyři chody: předkrm (oba už jsme měli takový hlad, že jsme nevydrželi a dali si chleba ještě než bylo uvařeno), polévka (francouzská cibulová zahuštěná instantní rýží), špagety s hráškem a zákusek (dvě sušenky). Potom jsem si ještě musel spravit následky dnešního prodírání lesem na riflích. Vystřihnul jsem si z nohavice záplatu a zašil velkou díru v rozkroku mimo šev. Povedlo se mi to na jedničku, už se zase můžu ukázat mezi zvířaty.
