Krátce po polední jsme dojeli do Valdez, kde zrovna pršelo a válely se kupy mraků mezi vysokými kopci nad městem. Valdez je místo, v němž končí Aljašský ropovod a ropa se nakládá na tankery. Tento přístav je na opačné straně zátoky než město samo a nijak neruší. Valdez je moc pěkné malé rybářské městečko a překvapilo nás, jak málo zde bylo turistů a ruchu. Přitom je to nejbližší místo k lodním výletům do spletitých zátok a ostrůvků Prince Williams Sound a k obrovskému do moře stékajícímu ledovci Columbia Glacier. Původní Valdez stálo na samém konci zátoky, ale zemětřesení v roce 1964 o síle až 9,2 stupně Richterovy stupnice, které přeoralo a postihlo celou Aljašku, mělo epicentrum právě nejblíže Valdez. Tsunami, vlna, která přijde z moře po zemětřesení, smetla celé město a všechny lodě vyházela na břeh a zničila. Jediný námořník hned po zemětřesení sedl na svoji loď a vyjel na moře dřív, než tsunami přijde, a tím svou loď zachránil.
My jsme se před deštěm schovali do knihovny, popisovali hotové fotky, poslali pár e-mailů. Později se počasí umoudřilo, prošli jsme si město a přístav a prohlédli krásné hory kolem zátoky, které již vykoukly z mraků.
K žádnému z kopců kolem nevede stezka a na divoké lezení vypadaly příliš zarostle a příkře, takže žádný výlet jsme si zde nenaplánovali. Na druhou plavbu lodí taky nepojedeme, takže jsme zkonstatovali, že Valdez je krásné místo, ale není tu co dělat, a rozjeli se zpět. Zajeli jsme ještě na druhou stranu zálivu po silnici vedoucí ke konci ropovodu a cestou jsme potkali vzrostlé mládě hnědého medvěda. Nejvíc medvědů je skutečně asi kolem silnic.
Přespali jsme kousek za Valdez v neplaceném tábořišti u jezera Blueberry Lake. Jezero je ve výšce 660m.n.m., hodně tam fučelo a byla u něj šílená zima. Než jsme uvařili večeři, stačil jsem si postupně přioblékat pět vrstev. Ve stanu ale bylo teplo.
Probudili jsme se do krásného teplého slunečného rána, na obloze jen pár mráčků a tak bylo jasné, že půjdeme na nějaký kopec s pěkným výhledem. Vyjeli jsme do sedla Thompson Pass, které je přímo cestou, asi 3 míle od jezera Blueberry Lake, tím jsme se dostali do výšky 800m.n.m., bohatě nad čáru stromů a všemi směry výš se dalo pohodlně jít. Vybrali jsme si jeden kopec a vyrazili.
Šlo se celkem pohodlně, napřed po hřbetu hory, pak kus po ledovci a na vrcholek jsme vylezli po kamenité hraně hory. Za dvě hodiny jsme se dostali do výšky 1765m.n.m. a měli jsme krásný rozhled skoro na všechny strany.
Na východě jsme dohlédli do téměř 60km vzdáleného údolí řeky Cooper River, na západě se na chvilku objevily stejně vzdálené vrcholky hor, z nichž stéká ledovec Columbia Glacier. Ty pak zalezli za mraky, dřív než je Marek stačil vyfotit. Protože to bylo možná to nejkrásnější z výhledů shora a krásně na vrcholku hřálo sluníčko, čekali jsme tam dvě hodiny, než se mraky rozplynou. Rozplynuly se, Marek to vyfotil a spokojeně jsme seběhli dolů.
To byl náš poslední výlet na Aljašce, odtud už jsme se vydali na zpáteční cestu. Minuli jsme odbočku jediné silnice vedoucí do hor Wrangell Mountains v parku Saint Elias National Park - Aljašském pokračování parku Kluane. 94 mil dlouhá nezpevněná a prý značně rozbitá silnice k vesnici McCarthy, která má osm až dvanáct stálých obyvatel, podle toho, kdo zůstává přes zimu. Na konci silnice, před vesnicí McCarthy, je spadený most a kdo chce dál, musí se spustit na jednomístné lanovce zavěšené na laně natáhlém napříč přes údolí. Popis mi připomínal lanovku ze Stopa Xapatanu (nebo jak se to jmenovalo). Markovo auto ale není stavěné na terénní vyjížďky, má hrozně nízko podvozek, takže tam jsme nejeli.
Cestou dál jsme viděli kromě mývala u cesty ještě něco nezapomenutelného. Postupně se nám skoro celé z mraků odkryly dvě hory - Mt. Drum vysoká 3600m a Mt. Sanford vysoká 4870m s plochým vrchem.
Těmito horami začínají z Aljašské strany Wrangell Mountains. Obě hory rostou přímo nahoru z roviny kolem, jedním svahem vystoupají až do takové výšky. Vypadalo to monumentálněji než Mt. McKinley, o které se říká, že je nejvyšší horou na světě při měření od paty ke špičce. Obě hory stály nad dalekou širokou okolní krajinou jak její tiší vládci.
Přespali jsme na odpočívadle, z nějž byl přímí výhled na Mt. Sunford, která se ve světle zapadajícího slunce zbarvila do červena.
Ráno bylo úplně bez mráčků a mohli jsme vidět kromě Mt. Sunford a Mt. Drum i
třetí podobně monumentální horu, stojící až na opačné straně Wrangell Mountains
- Mt. Blackburn vysokou 4960m, nejvyšší horu Wrangell Mountains.
Dojeli jsme do Tok, kde jsme se napojili na Aljašskou magistrálu a tím uzavřeli naše kolečko po Aljašce. Vyřídili jsme pár věcí, které bylo potřeba ještě zařídit na území USA a vyrazili do Kanady. V půl čtvrté jsme překročili hranice, posunuli si hodinky o hodinu dopředu a jeli až do večera deštivým počasím. Teď, jak pojedeme pořád na východ, bude mít asi každý druhý den jen třiadvacet hodin, a jak pojedeme víc a víc na jih, bude stále dříve zapadat slunce a později vycházet. Dny začnou být nějak kratší.
Dojeli jsme k jezeru Teslin Lake, za celý den to bylo 550 mil.
