Od rána jsme pokračovali v cestě, bylo pěkné počasí a jelo se dobře. Ve Watson
Lake jsme se zdrželi čekáním na a výměnou oleje, to se musí každých 3000 mil.
Odpoledne jsme dojeli k jezeru Muncho Lake. Opačnou cestou se nám tu moc líbilo a přemýšleli jsme, že cestou zpět se tu zdržíme. Spatřili jsme Muncho Lake ve své tajemné kráse, paprsky slunce se odráželi v jeho zelené vodě. Dočetli jsme se, čím je ta voda tak zelená. Potoky, které do jezera tečou z ledovců, s sebou přinesou jemňounký prášek. S tím jsme se setkali už mnohokrát na Aljašce - potoky z ledovců jsou na rozdíl od pramenitých šedo až stříbrno kalné, právě díky tomu, že jsou plné tohoto prášku. A v korytech řek jsme často viděli, jak v ramenech, kde už voda neteče, leží vrstva tohoto jemného prášku, která vypadá jak rozsypaná stříbřenka. - V jezeře Muncho Lake se prášek jemně rozptýlí tak, že voda zůstává průzračná. Z paprsků slunce, které se při průchodu hladinou rozloží do barevného spektra, se barevné složky s vlnovou délkou v okolí zelené barvy od částeček ledovcového prášku odráží a jdou zpět k hladině a zvenku se voda jeví zelená.
Na břehu jezera jsme v klidu uvařili večeři a věnovali se drobnostem jako zašívání a studování map. Koupat se moc nešlo, bylo sotva 15st.C a voda studená. Ale bylo tady hezky, tak jsme tu i přespali. Z cesty přes celou Kanadu jsme dnes moc neukrojili - 359 mil.
Probudili jsme se do nádherného počasí a tak jsme se rozhodli, že si uděláme výlet zde v okolí Muncho Lake. Už včera jsme o tom mluvili a vybrali si kopec, na který bychom šli, ale protože už jsme z toho chození po celé Aljašce docela unaveni, potichu jsme doufali, že třeba bude dnes ráno pršet. Ale takové krásné počasí, to jsme museli jít.
Celkem pohodlně jsme prošli lesem k úpatí hory a po její hraně začali lézt nahoru. Dostali jsme se na hřeben, po němž vedla stezka divokých koz a dalo se dobře jít až na vrchol.
Ušli jsme to asi za dvě hodiny a dostali jsme se od jezera, které je ve výšce 850m.n.m., do výšky 1830m.n.m. Z tohoto prvního vrcholu bylo vidět, že hřeben pokračuje dál a kolmo se napojuje na jiný hřeben, který je vyšší a ještě se zbytky sněhu. Tak jsme šli dál. Došli jsme na druhý vrchol a uviděli jsme, že druhý hřeben se stáčí do písmenu "U" a možná by se po něm dalo dojít až na vysokou skalnatou horu, kterou jsme před tím už z dálky obdivovali.
Je to asi jedna z nejvyšších v Sentinel Range, což je pohoří na východ od jezera Muncho Lake, a spolu s pohořím na opačné straně od jezera tvoří začátek Skaliských Hor a mají stejný původ a stejný charakter jako Skaliské Hory (samé šutry).
Pokračovali jsme tedy dál obloukem po hřebeni, to už byla dost těžká cesta po často sypoucích se kamenech, měla několik doslova úskalí, která jsme však všechna zvládly vylézt nebo slézt. Všechny kameny jsou tu strašně ostré, jejich hrany jsou doslova na pořezání a málo který kámen drží tak pevně, aby se neodlomil, když se ho člověk chytne. Horolezecké pravidlo tří bodů je zde nutno poopravit tak, že pokud se držíte ve třech bodech, máte dost velkou šanci, že jeden z nich drží pevně. Je to tím, že kameny se zvětráváním štěpí, odlamují a sypou se do údolí.
Tyto hory jsou zřejmě geologicky strašně mladé. Už cestou opačným směrem jsem si všimnul, že Skaliské Hory jsou úplnou učebnicí geologie, člověk zde před očima vidí, jak se hory tvarují, z jakých jsou vrstev a jak zvrásněných, pochopí, co se ho snažili v zeměpise naučit.
Dostali jsme se tedy na vrchol oné dominantní hory do výšky 2165m.n.m. Na všech vrcholcích, přes které jsme šli, byly postaveny takové věžičky z kamenů vysoké asi 60cm, ale na této hoře nic. Že by jsme snad byli první, kdo na ni došel? Každopádně jsme tam věžičku postavili, aby další už nemuseli mít pochybnosti.
Po půl páté jsme se vydali na cestu zpět. Asi v půlce jsme odbočili z trasy, jak jsme šli nahoru, a sešli dolů do údolí a kolem potoka se vrátili k jezeru. Určitě to nebyla cesta rychlejší, proč jsme to dělali, ale byla zajímavější, než jít stejně zpátky. Potokem se bezvadně skákalo po kamenech a v potoce byly dohromady sesypány kameny ze všech vrstev hornin, takže se daly pohromadě najít kamínky šedé, žluté, červené, šedomodré, černé, zlaté a bílé.
K autu jsme došli o půl deváté značně unaveni, cestou dolů jsem si teprve uvědomoval, jak vysoko jsme byli - zpáteční klesání se zdálo nekonečné. Neměli jsme mapu, ale odhadli jsme, že jsme dnes nachodili tím strašným terénem asi 24km. Jak jsme přišli, hned jsme skočili do vody do jezera. Že už bylo večer celkem zima a voda úplně ledová, do půl minuty jsme byli oba venku. Přespali jsme na stejném místě u jezera jako včera.
