Dnes jsme jeli. 616 mil.
No možná by se o něco více dalo o dnešku říct. Za krásného počasí jsme jeli mezi horami a lesy, nebyl opar jako včera, takže i hory v dálce byly dobře vidět. Projeli jsme celou Aljašskou magistrálu až na její začátek - historickou 0.míli v městečku Dawson Creek. Krátce na to na hranicích British Columbie a Alberty jsme si zase posunuly hodinky o hodinu dopředu.
Dál jsme jeli, a ještě asi hodně dlouho pojedeme, rovinatým krajem, kde se kolem pořád rovné silnice střídají pole, lesy, zřídka vesnice a občas nějaké chemické fabriky na zpracování ropy.
Takový kovbojský kraj. I někteří řidiči si hrají na kovboje, třeba jezdí bez světel. Nám svítí obě světla, i když jeden reflektor je proražený. Spolu s dírou v předním skle, která je sice velká, ale není na skrz, to jsou následky střídavě nezpevněného povrchu na Aljašské magistrále a toho, že v Americe nejsou povinné zástěrky. Někdy by ale zástěrky nestačily. Když se po nezpevněné silnici řítí truck stodvacítkou proti, šutry od něj lítají všemi směry a na úzké Alaska Highway není kam uhnout.
Včera večer jsme minuli odpočívadlo, kde už jsme chtěli přespat, a další mělo být až daleko, tak jsme zastavili na jedné cestě od silnice, zřejmě k nějakému ranči. Ráno na nás přiběhli dva psi a byli strašně hraví, přítulní, milí, málem nás nenechali odjet.
Obchvatli jsme cestou hlavní město Alberty Edmonton, jeli dál a dál, přejeli do
státu Saskatchewan, přejeli další časovou hranici.
Cesta nabízela tisíce pohledů stále na tu stejnou scenérii. Oproti včerejšku akorát ubylo lesů a přibylo polí a pastvin. Občas se nekonečná rovina mírně zavlní, vytvoří malý kopeček, na kterém stojí velký vysílač. Dojeli jsme až za městečko Langenburg těsně před hranice Saskatchewan-Manitoba. Dnes to bylo 781 mil (1250km).
Frnčíme a frnčíme. Projeli jsme celou Manitobu s malou zastávkou v jejím hlavním městě Winnipegu. Wininpeg jsme neobjeli po obchvatu tak jako Edmonton, ale přes centrum. Zdál se mi jako pěkné, moderní a docela zelené město.
Odpoledne jsme přejeli hranici Manitoba-Ontario a zároveň se pozvolna dostali do krajiny lesů, kopečků, malých skal a hlavně mnoha a strašně moc jezer a ostrůvků. Trošku to připomíná oblast kolem Aljašské magistrály, ale zde se krajina více mění a je hodně obydlená.
Večer jsme již třetí den po sobě přejeli další časovou hranici. Dojeli jsme před Thunder Bay a najeli 644 mil (1030km).
Thunder Bay je přístav na jezeru Superior, prvním z velkých kanadských jezer, které objíždíme. Bez zastávky jsme ho jen projeli a pokračovali kolem jezera. Superior je opravdu super. Je to největší sladkovodní jezero na světě, má krásnou modrou vodu, docela velké vlny a po jeho severním pobřeží, kde jsme jeli, a možná i jinde jsou střídavě písčité pláže a kamenité břehy. Krajina za pobřežím je hezky kopečkovitá, lesnatá, plná jezer. U jedné pláže jsme odpoledne zastavili, uvařili si polévku a vykoupali se. Bylo to úžasné: úplně jemný píseček na pláži hřál do nohou, voda byla docela teplá, velké vlny houpaly a nesly, na kamenech vedle pláže a na skalnatém ostrůvku sedělo a poletovalo plno racků, když se vylezlo z vody, člověk nebyl celý od soli.
V místech, kde se přelévá voda z jezera Superior do jezera Huron, stojí město Soult Ste. Marie. Výškový rozdíl hladin obou jezer je 8 m a už od roku 1895 tu mají postavené zdymadlo. Šli jsme se na něj podívat jako každý, kdo tudy projíždí, ale nebylo na tom moc co obdivovat.
Dál jsme jeli už za tmy, takže jaká je krajina kolem silnice na Sudbury nevím. Za celý den jsme ujeli 620 mil a byl to poslední ze série vyloženě přesouvacích dní.
