Se zpožděním jednoho dne vyrážíme na cestu. Přece jenom nachystat se na
dvouměsíční cestu do neznáma je složitější než si nabalit batoh na víkend na
chatu. Auto je dokonale zaskládané, vyndali jsme zadní sedadlo a málem to nestačilo.
Nejvíc místa zabírají potraviny, ale jsou chytře naskládány tak, aby spolujezdec
mohl ledacos vytáhnout a nachystat za jízdy.
Celý den projíždíme po dálnicích mezi nekonečnými pláněmi farmářských
oblastí. Často se vidí nějaké rozpadlé opuštěné hospodářství - ekonomické
problémy mají i zdejší zemědělci a ta rozloha jejich půdy se zdá od nedohledna do
nedohledna.
Projíždíme kolem vesničky Spencer, přes kterou se minulý víkend přehnalo tornádo. Je v úplně rovinaté oblasti, v jakých se tornáda tvoří. I když může jít tornádo kudykoliv nekonečnými loukami, poli a pastvinami, vybralo si cestu zrovna přes tuto vesničku. Zbyly z ní jen rozházené střechy domů. Vojenská vozidla Národních gard jezdila do vesnice, policie usměrňovala zvědavce, kteří se chtěli do vesnice podívat.
Později jsme slyšeli v radiu, že americká vláda uvolní peníze na materiál na
stavbu nových domů, pokud se najdou firmy, které je charitativně zdarma postaví.
S přibývajícími stovkami ujetých mil je krajina na západě Iowy a v Jižní Dakotě stále pustší, čím dál méně stavení a cest v okolí. Kromě dálnice, která je pěkná, jsou jiné silnice jen písčité, nezpevněné. Jednou za 50 mil dálnice lehce zatočí, jednou za 30 mil je u cesty odpočívadlo nebo benzínka.
K večeru jsme dojeli do Národního parku Badlands. Stepní krajina je zde působením vodní a větrné eroze silně narušována, vytváří se z nesčetně podivně tvarovaných hliněných kuželů, kopečků a údolí.
Tyto tvary jsou vydlabávány do původních střídavě žlutých a červených usazenin a Badlands jsou nejkrásnější při západu slunce. Byli jsme zde akorát v tuto dobu, ale za hustého deště a bouřky. Proto jsme Badlands jen projeli autem, na několika vyhlídkových místech se šli podívat ven. Z Badlands jsme vyjížděli již za úplné tmy, siluety zvětráváním vymodelovaných útvarů byly osvětlovány blesky a působilo to krásně strašidelně.
Přespali jsme na dálničním odpočívadle o několik mil dále. Tento den jsme urazili 730 mil.
Black Hills je krásná hornatá oblast, která měla celá podle dohody s osadníky patřit Indiánům. Po té, co bylo v Black Hills objeveno zlato, vypukla zlatá horečka a osadnící začali Black Hills osídlovat. Armáda se jim v tom snažila zabránit, aby byla dodržena dohoda s Indiány, ale ne moc úspěšně. Indiáni začali osadníky přepadávat a proto se armáda posléze postavila na stranu osadníků začala válka s Indiány. Bitva pod Little Big Hornem byla velkou, ale také jedinou prohrou amerických vojáků v této válce.
Dnes jsou Black Hills známé hlavně kvůli skalnímu sousoší amerických prezidentů na Mount Rushmore, několika jeskyním a městěčku Deadwood.
Deadwood je historické městečko divokého západu a zlatokopů. Její hlavní ulice má dodnes ráz typický westernovský, akorát je skoro v každém domě casino.
Hrdinou tohoto městečka byl dobrý pistolník Wild Bill Hickok, kterého zde roku 1876 zabili.
Šel do Saloon No.10 hrát jako obvykle poker. Osudnou chybu udělal, když si sednul ke stolu, kam ho přizvali, kde byla volná jediná židle zády ke dveřím. Dal si whisky, rozehrál partii pokeru a byl zastřelen zezadu.
Z jeho bezvládné ruky vypadly dvě esa a dvě osmičky. Od té doby se v pokeru těmto kartám říká "Dead Man's hand". Po Wild Billovi je dnes v Deadwoodu skoro všechno pojmenováno.
Z Black Hills jsme vyjížděli krásným kaňonem a vrátili se zpět na dálnici I90.
Kousek dál se dá z dálnice odbočit a po asi 30 mílích dojet k monumentu Devil's Tower. Je to velice známý přírodní útvar, pozoruhodné až zázračné, co dokáže příroda vytvořit. Nad okolní kopečkovitou krajinou porostlou borovými lesy se do výše asi 200 až 300 metrů kolmo tyčí sloupovitá varhanovitá skála.
Podle geologů se zde kdysi vytvořil sopečný výron až k povrchu země a ten vychladnul a ztuhnul. Hlíny a písky kolem se postupně narušovaly zvětrávaly a odplavovali až, akorát ztuhlý kámen vydržel a tak se tyčí nad dnešní úroveň okolí. Podle staré Indiánské pověsti jednou sedm dívek zde v lese utíkalo před obrovským medvědem. Vylezli na malou skalku, na které se chtěli schovat. Medvěd lezl za nimi a už by je byl sežral, ale skalka se najednou začala vysouvat ze země a vysunula se do obrovské výšky až se dotkla oblohy. Sedm dívek pak vstoupilo na oblohu, kde jsou do dnes vidět jako Plejády.
Prošli jsme asi 2 km dlouhou stezku dokola kolem skály a obhlédli ji ze všech
stran. Ze strany, na kterou nesvítí slunce je hladká neporušená, ze slunečné strany
je hodně rozrušená a pomalu větrá a rozsypává se. Žijeme v tom správném
stotisíciletí, kdy ji můžeme obdivovat v plné kráse. Později z ní už nic nezbude.
Asi 200 mil cesty dálnicí, která se táhne pustými prériemi. Krajina je dost zvlněná, vždy když dálnice přejíždí nějaké vyvýšené místo, s očekáváním, co za obzorem bude, se otevře pohled na dalších 20 mil pusté stále stejné krajiny. Jen zřídka krajinou vede nějaká písečná cesta, vyjímečně se potká nějaké chudé farmářské stavení.
Obloha je vidět na každou stranu až po obzor a vypadá strašně rozsáhlá.
Fotografie by nedokázala tu atmosféru překonávání dálek zachytit.
K večeru jsme přejížděli pohoří Big Horn.
Lesní porost a tvary kopců připomínají Jeseníky ve výšce asi 1000 m.n.m., ale zde je všechno větší. Kopce mnohem mohutnější, Horské louky rozsáhlejší, serpentiny delší, nadmořské výšky vyšší. Nejvyšší sedlo jsme přejížděli ve výšce 2700 m.n.m. Tam byl také v lesích sníh. Na horských loukách bylo vidět stáda srnek a jednou i párek "moose" - něco mezi sobem a losem, hodně veliké.
Z Big Horn jsme vyjížděli širokánským skalnatým údolím přecházejícím v kaňon. Musím říct, že krásnější hory, než byla tato kombinace obrovských kopců porostlých jehličnatými lesy, kouzelně tvarovaných skal, červeného světla zapadajícího slunce a roztrhávajících se nízkých mraků, jsem asi zatím ještě neviděl.
Už za tmy jsme přejeli dalších asi 100 mil pustých prérií do města Cody a za ním, už blízko k parku Yellowstone, jsme přespali. Urazili jsme 515 mil.
