V této části USA je osídlení velmi husté a je tu plno malých států. Z Bostonu
v Massachusette jsme jeli přes Rhode Island a Connecticut do New Yorku.
Pustit se do New York City, zvláště na Manhattan, autem, by bylo příliš
odvážné až nesmyslné počínání. Podařilo se nám doptat se tak, že jsme dojeli
do Bronxu na dvěstěsedmadvacátou, kde se s trochou štěstí dalo zaparkovat a kde
začíná trasa A New Yorkského metra. Metro je celkem laciné a dá se sním dostat
skoro kamkoliv. Hodně lidí sice dává přednost městským vlakům před metrem, jednak
jezdí dál, až z města, a hlavně asi proto, že metro je hodně staré, dobité, dost
špinavé a snad v něm může být někdy i nebezpečno. Vlaky jsou ovšem mnohokrát
dražší.
Z metra jsme vystoupili a prošli se napříč Central Parkem. Protože byla neděle, bylo zde asi o to víc plno a živo. Lidi se opalovali, běhali, jezdili na kolech a hlavně na kolečkových bruslích, k čemuž jsou tu ideální cesty, na hřištích hráli baseball, volejbal, a už nevím co všechno. Někdo začal vykládat lidem o čemsi, a koho to zaujalo, postál a poslechl si, někdo pustil z kazeťáku jakou podivnou, snad ruskou, hudbu a začal lidi kolem učit takový milý taneček na ni a lidi se rádi přidávali, když se jim to líbilo. Narazili jsme na jedno velké pódium, kde probíhalo něco mezi show a koncertem, jinde na mnoha místech hráli jednotlivci nebo malé kapely jen tak pro sebe a lidi kolem. Viděli jsme také konec pouličního loutkového představení na hudbu nějakého muzikálu, vedené jedním člověkem. Zkrátka všude plno zábavy a pohody.
Po projití Central Parkem jsme dlouho chodili systémem kolmých severojižních avenues a východozápadních streets na Manhattanu. To je právě ta nejrušnější část N.Y., strašně moc mrakodrapů, lidí na ulicích, hustý provoz a samé troubení.
Mezi mrakodrapy se skrývá největší katedrála v Americe - v gotickém stylu postavená St. Patric's Cathedral. Je v ní přes tři tisíce míst na sezení, pro sedadla na bocích a vzadu jsou vhodně instalované monitory, aby i tam lidé viděli, co se děje před oltářem. Mají tu i obrovské varhany s více než sedmi tisíci píšťal. Měli jsme štěstí, že když jsme přicházeli, někdo na ně hrál. Byl to tak mohutný zvuk, jaký současná audiotechnika ještě nedokáže zaznamenat, jaký se dá slyšet jen v této katedrále.
Je to římsko-katolická katedrála a bylo skoro překvapivé, kolik mladých lidí, na pohled rebelů z ulice a hlavně černochů, se tu tiše modlilo.
Empire State Bulding je mrakodrap z roku 1931, své doby nejvyšší mrakodrap na světě, dodnes možná nejvyšší v N.Y., nebo alespoň nejvýraznější díky své poloze uprostřed Manhattanu. Jsou tu dvě atrakce pro turisty: jednak virtuálně realistický let N.Y., který jsme vynechali, a potom vyhlídka z 86 patra, kterou jsme vynechat nemohli. Byli jsme nahoře asi kolem šesté hodiny a při štěstí na dobrou viditelnost do dálky a pod šikmými paprsky večerního slunce jsme měli krásné pohledy na celý N.Y., všechny jeho čtvrti.
Dívali jsme se tak dlouho, až začalo slunce zapadat a počkali jsme se na červený západ slunce nad N.Y. Potom se začalo stmívat a přibývalo světel, tak jsme čekali a koukali ještě déle, až jsme viděli celý N.Y. noční. Hezky osvětlené jsou jen některé mrakodrapy, ale i tak ta nekonečná záplava světel je úžasná.
Jedinou ulicí, která nedodržuje pravoúhlý systém a vede našikmo napříč je Brodway. Od Empire State Bulding jsme šli po ní na sever a došli k náměstí Time Square. V okolí něj je plno divadel, každé velkou světelnou reklamou inzeruje, který muzikál hraje. Hraje se jedno představení tak dlouho, dokud chodí lidi. To je to, jak se říká "Na Brodway to hráli dva roky". Time square bylo ještě kolem půlnoci plné života; pouliční atrakce, otevřené obchody. Chvíli jsme se koukali, jak jeden mrštný černoch s kazeťákem předváděl show plné jeho artistických kousků, řečí a zapojování lidí z publika, které se zastavilo podívat. Všechno to bylo nápadité, humorné a bezstarostné.
Až po půlnoci jsme dojeli metrem zpátky do Bronxu, tam shledali auto nepoškozené (jen s jednou stopou na kapotě; parkovali jsme tak těsně, že se nedalo mezi auty projít) a poodjeli z N.Y. na nejbližší dálniční odpočívadlo na přespání.
Než jsme ráno vstali, nasnídali se a dojeli zase do osvědčené části Bronxu na
zaparkování, bylo už skoro poledne. Nejprve jsme se ještě potřebovali zastavit na
Manhattanu v jednom velkém obchodě fotografickém. Prodávali v něm samí židi
nakrátko ostříhaní s dlouhými kroucenými copánky z kotlet a byli značně
nepříjemní.
Autobusem jezdícím Brodway jsme pak dojeli až na jižní okraj Manhattanu, odkud vyplouvá loď k Soše svobody. Tady jsme si skutečně dosyta užili davů turistů. Dostali jsme se až na druhou loď, i když čekání bylo zpříjemněno pouličními showmany, kteří zde pro čekající turisty předváděli skvělé artistické výkony. Z lodi byl potom krásný výhled na mrakodrapy ve spodní části Manhattanu.
U samotné Sochy svobody byla další fronta, ale až jsme ji vystáli, mohli jsme vylézt asi deset pater na vršek podstavce sochy a tam chodit dokola a rozhlížet se, jak dlouho jsme chtěli. Protože Socha svobody je z měděných plátů, je dutá, uvnitř je jen zpevňující konstrukce, jsou v ní udělány točité schody a dá se vylézt až do její koruny. To je ale otevřeno v každém dni jen pro první výpravu ráno.
Socha, než se dostala na podstavec na ostrůvku pod Manhattanem, prodělala docela dlouhou historii. Ve Francii nejprve postavili zvlášť její hlavu a vztyčenou ruku, které v roce 1878 vystavili na nějaké světové výstavě. Pak oba kusy vystavovali dále a sbírali peníze na dokončení celé sochy. Zvládli to. Roku 1885 začali v New Yorku stavět podstavec pro tuto sochu, která jim byla od Francie přislíbena jako dar za spojenectví. Potom sochu - opět rozebranou - po částech přivezli a na podstavci postavili a od roku 1886 tam takhle stojí.
Po návratu ze Sochy svobody jsme prošli vše, co se nám zdálo zajímavé v jižní
části Manhattanu.
Wall street, světové centrum finančnictví, kde stojí New Yorská burza a největší banky, je poměrně úzká ulička mezi mrakodrapy. Chodí po ní plno lidí k košilích a vázankách, kteří spěchají ještě víc, než lidi jinde v N.Y. Na burzu se také dá jít podívat, ale my jsme tu byli až k večeru, kdy už byla zavřená.
Cestou dál na sever po Brodway se dojde na Tawn Hall Square - náměstí před N.Y. radnicí. Radnici takový starší mrakodrap se zlatou sochou na špičce, jeden z těch opravdu povedených.
Zabočili jsme od Brodway pár ulic východně a dostali jsme se do Čínské čtvrti. Jsou tu menší domy, v nich namačkáno plno malých obchůdků, nápisy a reklamy psané rozsypaným čajem a lidi v ulicích všichni nějací šikmoocí. Atmosférou a shonem však člověk nezapomene, že je v N.Y.
Ještě severněji a naopak na východní straně od Brodway je čtvrť Soho. Je to umělěcká čtvrť z malých, asi třípatrových, domků, kde je plno drobných galerií, módních salonů a tisíce stylových kavárniček. Příjemná čtvrť k odpočinku, posezení. I my jsme se zastavili na pizzu a posezení.
Pak jsme už sedli a metro, dojeli k autu a vydali se dál. Přejeli jsme řeku Hudson a tím se dostali z N.Y. do státu New Jersey. N.Y. je ohromné rušné velkoměsto, nabízející nesčetně aktivit, zábavy, akcí, ale i příležitostí k odpočinku. Hodně lidí z okolí N.Y. prý žije tak, že domů chodí jen přespat a jinak tráví život v N.Y. Ráno jedou do práce, cestou se ve vlaku nasnídají, pak jsou v práci, v polední přestávce skočí do ulic pro nějaké jídlo, večer po práci jdou někam na večeři nebo za zábavou a až potom přijedou domů - přespat. Žijí zde snad všechny národnosti a náboženství - v klidu vedle sebe. Svou atmosférou je N.Y. velice přívětivý. Alespoň na nás tak působil a bylo v něm fajn.
