Ráno jsme přejeli hranice do Kanada. Na opuštěném hraničním přechodu měli
radost, že někdo jede a tak nadšeně plnili své povinnosti a řádně se nás na
všechno vyptávali. Žádný problém se však nenaskytl.
Město olympijských her jsme jen projeli. Marek ho již znal a říkal, že nic moc
zajímavého v něm není. Chtěl jsem alespoň projet přes centrum, ale navigoval jsem
tak šikovně, že jsme skončili na obchvatu kolem města. Díky tomu jsme ale viděli
olympijský park - skokanské můstky, bobovou nebo sáňkařskou dráhu, svahy na
paralelní slalom a všelijaké kratší lyžařské disciplíny. Z tohoto vyvýšeného
místa se nám otevřel i krásný pohled na skyline v centru Calgary.
Z Calgary jsme zamířili k národnímu parku Banff, jádru Skalistých hor. Celý park je strašně rozsáhlý, pojedeme asi 300km, než jej přejedeme, a je těžké vybrat si, kam v něm se chceme lépe podívat, co si projít. Nakonec jsme se rozhodli pro jednu trasu hned zkraje poblíž městečka Banff. Abychom se na to dobře vyspali, ubytovali jsme se v kempu.
Ráno jsme vstali časně a zajeli pod horu Norquay, do lyžařského střediska nad Banff odkud začíná stezka dlouhá asi 7km do Cascade Amphitheatre, velkého dolu pod horou Cascade Mountain.
Na konci této stezky začíná výstup na samotné Cascade Mountain - monumentální kamennou horu vysokou 2998m. V turistickém informačním středisku jsme dostali papír, na němž je letecká fotografie hory s vyznačenou trasou a stručný popis kudy jít a na co si dát pozor. Nejnižší místo cesty bylo ve výšce 1600m, takže nás čekalo úctyhodné převýšení. Do Cascade Amphitheatre jsme téměř vyběhli, odpočinuli si a vydali se po všelijakých kamenných polích a skalkách na horu. Stoupalo se dobře, nebylo nikde potřeba vytahovat lano, místy bylo dokonce znát, kudy prošli jiní vysokolezci a to usnadňovalo hledání trasy. Brzo se však začali stahovat mraky, začalo drobně pršet, o pár metrů výš už sněžilo a padali kroupy.
Dalo se jít bez problémů dál, ale smutně jsme se koukali na vrchol zahalený v mracích a mraky všude kolem a vidina neopakovatelného fantastického výhledu z třítisícovky, která nás táhla nahoru, se pomalu rozplývala. Došli jsme na jeden dílčí vrcholek trasy, do výšky 2680m, počasí se neměnilo, sněhu pod nohama přibývalo, tak jsme se otočili a šli dolů.
V polovině sestupu se zdálo, že
se počasí obrací, tak jsme vyčkávali a byli odhodláni jít nahoru ještě jednou,
ale přestože přestalo pršet a sněžit, vrchol Cascade Mountain a okolních hor
zůstávali v mracích. Tak jsme šli dolů definitivně a cestou ještě jednou
pořádně zmokli.
Odpoledne střídavě pršelo a byla strašná zima. V kempu jsme uvařili vydatnou obědovečeři a najedli se. Vymýšleli jsme, kam bychom zajeli, abychom se v autě trochu zahřáli. Našli jsme, že poblíž je nějaké bývalé hornické městečko a pěší okruh po něm. Náhodou jsme tak objevili moc zajímavé místo.
Zdejším údolím vedla Kanadská transpacifická železnice a kvůli uhlí pro parní lokomotivy zde vyrostlo hornické městečko Bankhead. Uhlí se těžilo přímo pod horou Cascade Mountain. Bankhead bylo přímo vzorné průmyslové město začátku století, mělo 900 obyvatel, což je více než má dnešní Banff, ale později přestávalo prosperovat a roku 1922 bylo na příkaz Kanadské vlády zrušeno a zbouráno. Leželo totiž v Národním parku. Je na to vzpomínáno jako na dost diskutabilní rozhodnutí až tragickou událost. Po místech bývalého městečka, kde dnes zbytky základů velkých domů zarůstají stromy, vede naučná stezka, která ukazuje dobové fotografie, vysvětluje, jak se uhlí těžilo, jak vozilo, kde a jak zpracovávalo a dělali z něj brikety, jak městečko žilo. Je to jako malé technické muzeum, moc hezké.
Projeli jsme asi 300km Národními parky Banff a Jasper. Celou tu dlouhou cestu se kolem tyčí mohutné vrcholy Skaliských hor. Většina z nich mohly být třítisícovky, některé vrcholky byly zasněžené, občas bylo vidět ledovce plazící se do údolí.
Dvakrát jsme potkali u silnice medvěda, z toho poprvé medvědici se dvěma medvíďaty.
Brzy po vyjetí se zhoršilo počasí, začalo pršet a vrcholky se zahalili do mraků, takže z celé té horské krásy jsme viděli jenom část, ale zbytek se dal tušit. Největší atrakcí v Jasper National Park je ledovec Columbia Icefield, na který mohou turisté vyjet speciálními terénními obojživelnými autobusy.
Po opuštění Národního parku Jasper jsme ještě dlouho jeli v horách, a pak v zalesněné kopcovité krajině. Projíždí se nekončícími pralesy, v tom deštivém počasí působí taková pustina dost úzkostně. Zhruba po 100km se narazí na malou benzinku, vesnici nebo ranch. Lesy kolem jsou husté, nepropustné, vysoké podivně úzké smrky, břízy a jiné stromy a pod nimi mnoho spadlých kmenů a keře nebo močály. Místy to vypadá jak v pravěku.
Silnice je velice slušná, asi jako naše silnice 1.třídy s jen pozvolnými zatáčkami a širokým pásem asfaltu za krajnicemi. Povolená rychlost je zde 100km/h, truckeři jezdí až 120km/h.
Dnešní den je pouze přesunovací a díky deštivému počasí až melancholický, tak povídání o něm oživím černě veselou příhodou ze včerejška. Včera jsem cestou na Cascade Mountain fotil poslední snímky na prvním filmu. Máme to tak rozděleno, že Marek fotí na svém super fotoaparátu exkluzivní záběry z krajiny a já malým automatem momentky o naší cestě. Katka chtěla, abych hodně fotil Marka, protože ho ještě pár let neuvidí a nepozná. Když už jsem měl vyfoceno asi 40 snímků na film s 36 obrázky a z toho bylo dobře 30 snímků s Markem, začalo mi být divné, proč se ještě pořád nechce film přetočit zpátky do kazety. Vypadalo to, že se fotoaparát porouchal, Marek ho pak v noci ve spacáku opatrně otevřel a zjistil, že v něm žádný film není.
Za celý den jsme ujeli 691 mil, více než 1100 km.
