Skagway a Dyea jsou místa spojená se zlatou horečkou 1897-1898, objevením zlata na Klondyku. Zlatokopové přijížděli loděmi sem, pak museli urazit asi 30 mil, aby se dostali k horskému jezeru a od něj asi 600 mil po vodě až na Klondyke. Nejtěžších bylo právě těch prvních 30 mil. Většina zlatokopů přistála v Dyea a odtud přenášeli svoje zásoby jídla na rok přes sedlo Chilkoot Pass, jiní, ti majetnější, zakotvili ve vedlejší zátoce v Skagway, koupili si koně a šli přes průsmyk White Pass. Skoro žádný kůň však tuto cestu nevydržel. Je to jedna z nejčernějších kapitol zdejší zlaté horečky.
V roce 1899 byla dokončena stavba železnice ze Skagway přes průsmyk White Pass a díky tomu vedlejší Dyea úplně zanikla. Je zvláštní, jak rychle vyrostla, měla se zlatokopy asi 10 000 obyvatel, a po dvou letech zanikla.
Dnes tam roste les a v něm se najde občas hromada dřeva - zbytek nějakého domu - a hřbitov, v němž všechny náhrobní desky vzpomínají stejné datum - 3.dubna 1898, kdy pod sedlem Chilkoot Pass spadla lavina a zabila 49 lidí.
Skagway vzkvétá do dnes. Hned po skončení zlaté horečky na úplném začátku tohoto století se z něj stalo místo turistického ruchu. Je to oblíbená zastávka velkých lodí a je zde, co obdivovat.
Městečko se snaží zachovat si tvář doby, jak vypadalo před 100 lety. Jezdí po něm vyhlídkové starodávné autobusy, po hlavní ulici chodí v dobovém oblečení plno vyvolávačů a lákačů na turistické atrakce.
Zajímavé je, že v tomto městečku nefungoval zákon. Pravidel života se zde ujal "Soapy" Smith se svým gangem, podvodník a bandita. Kromě udržování jemu prospěšného pořádku prováděl unikátní kousky jako třeba postavení telegrafní stanice, z níž lidé rádi posílali svoje telegramy domů. Tak dlouho, než se zjistilo, že z ní nevedou žádné telegrafní dráty. V létě 1898 slavná kariéra Soapy Smithe skončila, byl zastřelen v souboji, ve kterém padli oba soupeři.
Jinou zajímavostí je jeden velký dům ve Skagway, který původně stál o dvě ulice dále. Avšak když končila zlatá horečka a centrum největšího dění se přesouvalo do jiné části města, majitel svůj dům převezl. S těmi dřevenými americkými domy se to docela dá udělat, už i ve vzpomínaném Bankhead, když bylo zrušeno, několik lidí si svoje domy převezlo do vedlejšího Banff.
Velkou raritou je také parní lokomotiva s obrovskou sněhovou frézou vpředu, která v zimě čistívala trať přes White Pass. Lokomotiva byla v provozu a fungovala od roku 1899 až do roku 1964, tedy neuvěřitelným 65 let. Dnes je vystavená na kraji přístavního nádraží.
Odpoledne jsme se vydali na cestu, kterou museli absolvovat všichni zlatokopové, aby překročili Chilkoot Pass. Dodnes je kolem cesty k vidění plno zapomenutých věcí jako kotlík, lucerna, umyvadlo, kamna, zbytky lanovky, telefonní kabel a jiné. Všechno to haraburdí tu leží už sto let.
Jak se z prvního dne putování zdálo, byla to opravdu dlouhá a nudná cesta. Zlatokopové ji museli ujít asi čtyřicetkrát, než přenosili všechny svoje zásoby. Chodili ji po částech a na cestě tak vznikalo několik překládacích táborů až městeček. Poslední z nich byl Sheep Camp, kde jsme přespali.
Za Sheep Camp začíná závěrečné prudké stoupání do sedla Chilkoot Pass s převýšením 700m. Tato část cesty už je moc hezká.
Otevírají se pohledy na okolní napůl zasněžené kopce a po dojití do sedla i nádherný pohled do hor na opačné - Kanadské - straně.
Závěrečné příšerné stoupání chodili zlatokopové v dlouhé řadě za sebou s velkou zátěží a pak sjížděli dolů na lopatách.
Přenošení všech věcí přes sedlo zabralo tehdy zlatokopům více než tři měsíce. Na druhé straně za sedlem pak stavěli lodě, na kterých se vydali na 600 mil dlouhou plavbu. Měli na stavbu člunů dost času, protože museli počkat do jara, než roztají na jezeře ledy.
My jsme vyšli nahoru do sedla bez zátěže, sjeli ze sedla po sněhu, který se tam ještě teď v létě drží, dolů, vrátili se do Sheep Camp, sbalili stan a všechny věci a šli zase tu nudnou cestu zpátky. Bylo dnes strašné horko. Nahoře v sedle na sněhu nám bylo v trenkách a bez trička tak akorát příjemně, ale pak cestou dolů to bylo úmorné. Museli jsme dělat časté zastávky u řeky, vymáchat tričko ve studené vodě, obléci si ho a tak se dalo zase jít kousek dál. Navíc nám v tom vedru nestačila pitná voda, co jsme si nesli s sebou. Došli jsme v devět hodin večer řádně unaveni.
Zítra se chceme vydat na další asi dvoudenní výlet, zatím neprozradím jaký, ale jestli se podaří, uvidíme a vyfotíme krásné pohledy na Aljašské hory, ledovce a moře.
Máme takový plán. Dnes se všemi věcmi vyjdeme k jezeru Lost Lake, které je nedaleko Dyea v nadmořské výšce asi 400 m.n.m. K němu vede stezka, dá se u něj prý koupat a tábořit. U jezera chceme postavit "základní tábor" a z něj zítra vyrazit a dostat se na vrcholy hřebene nad jezerem, který je skalnatý a zasněžený a určitě z něj budou skvělé výhledy na Skagway, Dyea, moře, zátoky, hory, údolí a ledovce v Glacier Bay.
Vzali jsme si s sebou kromě stanu, spacáků, oblečení a našeho horolezeckého vybavení i hodně jídla - na více dnů, kdyby jsme se chtěli zdržet déle - a vařič, abychom si mohli převařovat vodu. S takto přetíženými batohy jsme se vyškrábali po pěšince vedoucí kolmo do kopce, prudčeji než po schodech, až k jezeru. Jezero bylo nádherné, opravdu klidný, jak zapomenutý kout v horách Aljašky. V jeho tmavě hnědé průzračné vodě rostly lekníny, kolem něj byly husté lesy a nízké skály. Nechali jsme zde věci, prohlídli si okolí jezera, našli zdroj vody, a pak jsme se jen tak, bez věcí, na druhou půlku odpoledne, vydali hledat cestu, kudy se dostaneme přes hustý les výše ke hřebenu. Bylo to hodně prodírání asi metrovým borůvčím a jinými křovinami, přelézání malých skalek, až jsme se dostali nad čáru lesa, na vrchol hřebene, který přichází z boku k hlavnímu zasněženému hřebeni. Tam, ve výšce 780m.n.m., jsme už dobře viděli, kudy se dostaneme na vrchol hlavního hřebene a otevřel se nám pěkný pohled na vše kolem. Co teprve zítra z ještě větší výšky. Sešli jsme zase dolů k jezeru, už trochu lepší cestou, kterou jsme si shora naplánovali. Ještě než stačilo úplně zapadnout slunce jsme se vykoupali. Voda byla sice dost studená, ale člověk by tady v horách čekal daleko studenější. Tak dlouho jsme se hecovali, kdo doplave dál, než se zimou otočí zpátky, až jsme oba přeplavali jezero dlouhé tak 150m až na druhou stranu a zase zpět. Pak jsme si uvařili teplou večeři a bylo nám skvěle.
Ráno po probuzení zlověstný pohled na oblohu zhatil všechny naše plány. Hory nad námi byly úplně zahalené v mracích. Dost dlouho jsme váhali, jestli má cenu se tam vydat, jestli se oblačnost alespoň z části neroztrhá, ale než jsme udělali snídani, zatáhlo se ještě víc. Tak jsme sbalili věci a šli dolů. Zastavili jsme se ve Skagway na Internetové stanici a vydali se na cestu zpět do Whitehorse na Aljašskou magistrálu a přes Kanadu do severní části Aljašky. Oblačnost šla od moře a zarazila se o první hřebeny, takže další hory už za Kanadskou hranicí už byly krásně vidět. Dělali jsme často zastávky a fotili.
Cestou dále po Aljašské magistrále se jede kus kolem Národního parku Kluane. Na Haines jct. je první Visitors Center, kde by nám poradili nějakou pěknou stezku do hor a ukázali mapy, ale bylo už večer a měli zavřeno. Přes sklo dovnitř jsme viděli akorát mapku ukazující aktuální stav, kde je jaké nebezpečí lesních požárů a kde už hoří. A cestou dál jsme skutečně viděli jeden lesní požár na vzdáleném svahu. Dojeli jsme k jezeru Kluane Lake, u něhož je druhé Visitors Center a našli si u jezera pěkné místo na spaní. Ujeli jsme 272 mil.
