Dnes jsme pokračovali v cestě do severních částí Aljašky. Minuli jsme městečko
North Pole - Severní Pól. Americké děti věří na Dědu Mráze, že přes rok žije
na severním pólu a tam mu občas posílají dopisy se svými přáními. Tyto dopisy s
adresou "Santa Claus, North Pole" dojdou právě do této vesničky a zde je o
ně postaráno.
Dojeli jsme do Fairbanks, poměrně velkého města se zlatokopeckou historií, jednoho z center Aljašky. V této oblasti se teď více dní zdržíme. V informacích jsme si nechali poradit, co všechno je tu k vidění a rozhodli se, že nejprve zajedeme na jednu třídenní stezku v menších horách asi 60 mil od Fairbanks, která bude naší nejsevernější výpravou, a pak se vrátíme do města a nějaký den se tam zdržíme. Už se na to těším, Marek si dnes po telefonátu s Jitkou vzpomněl, že jsem měl před čtyřmi dny svátek, a slíbil mi pozvání na něco dobrého ve Fairbanks.
Večer jsme odjeli z Fairbanks směrem k naší stezce Pinnell Mountain Trail. Zastavili jsme se u Pipeline Visitors Centre, kam se chodí obdivovat hrdá stavba ropovodu napříč Aljaškou. Ropovod převádí ropu z nalezišť v Severním moři na jižní pobřeží Aljašky do Valdez, kde je nakládána na tankery. Ropovod se táhne severními pustinami a odolává všem příšerným povětrnostním vlivům a ohromným rozdílům teplot v zimě a v létě. Visitors Center zde není postaven proto, aby se ropovod stal nějakou turistickou atrakcí, ale aby se lidi mohli seznámit a získat podrobné informace o velkostavbě financované ze státních peněz. To je v USA samozřejmostí. Díky tomu jsou lidé ve Fairbanks opravdu pyšní na to, že kolem jejich města vedou ty známé Pipeline.
Druhá polovina cesty od Fairbanks byla již po prašné silnici bez asfaltu v opuštěné krajině. Celkem jsme dnes ujeli 388 mil.
Pinnel Mountain Trail je stezka dlouhá 27 mil vedoucí kopcovitou krajinou zdejší tundry. Kromě zvláštní krajiny, kterou prochází, je zajímavá proto, že z mnoha míst na ní lze mezi 18. a 24. červnem pozorovat půlnoční nezapadající slunce. Do tohoto termínu jsme se zrovna strefili, ale od rána bylo zataženo a pršelo. Dlouho jsme váhali, jestli se máme v tom počasí vydávat na třídenní cestu tundrou, nakonec jsme se rozhodli, že si vezmeme jenom lehké baťohy s jídlem a vydáme se jen na jeden den na Pinnell Mountain, která je asi ve třetině stezky, a zpátky. V poledne jsme vyrazili a počasí se začalo pomalu lepšit. Kolem třetí hodiny už nepršelo a nad severním obzorem byl vidět nadějný světlý proužek trhající se oblačnosti. Doufali jsme, že mraky přejdou a půlnoční slunce bude vidět a tak jsme si naplánovali cestu tak, abychom v tu dobu byli na nějakém dobrém pozorovacím místě.
Času jsme měli plno, došli jsme až na 12. míli stezky, kus za Pinnell Mountain, tam jsme se asi v půl osmé večer otočili a šli zpátky. Před půlnocí jsme došli na naplánované pozorovací místo a asi hodinu pozorovali slunce. Chvílemi bylo za mraky, chvílemi vylezlo, ale za obzor se neschovalo. Tento jev - polární den - nastává, jak jsme se učili v zeměpise, až za polárním kruhem a tam nejsme, Jsme asi 2 stupně zeměpisné šířky jižněji, ale díky tomu, že jsme v kopcích a že sluneční paprsky se v zemské atmosféře ohýbají, je pozorovatelný i tady.
Celá cesta vedla až děsivě pustou krajinou. Na všechny strany až do nedohledna se táhly kopečky pokryté tundrovou květenou. Teď uprostřed dvouměsíčního vegetačního období tundry všechny trávy, mechy a nespočetně druhů kytek skalniček kvetlo. Když na takovou tundru zasvítí šikmé paprsky nízkého slunce a všechny květy se rozzáří svými barvami, je to nádhera.
Vrátili jsme se k autu před druhou hodinou v bílé noci, nachodili jsme za celý den skoro 40km.
Z našeho vykládání po návratu je cítit, že už jsme byli docela unaveni a ospalí:
Spali jsme dlouho, abychom dohnali pozorování půlnočního slunce. Kolem poledne jsme dojeli zpět do Fairbanks, ubytovali se v kempu a šli se projít po městě.
Fairbanks vzniklo na místě, kam doplul jeden kupec po řece Chena, než narazil na mělčinu a nemohl dál. Asi dva roky po té, v roce 1902, se zhruba 20 mil odtud našlo zlato a Fairbanks se stalo střediskem zlatokopů, kteří se tam hnali. Kupec se stal boháčem, vyrostlo mu z jeho tábora město. Když skončila zlatá horečka, z 10 000 lidí zůstalo ve městě asi 1 000, ale město nezaniklo. Ve dvacátých letech se dostavěla železnice napříč Aljaškou až sem, čímž zde začalo být zase rušno a později se Fairbanks stalo centrem pro těžbu uhlí, kterou poblíž zahájila jistá společnost. Za druhé světové války značně stouplo dění kolem Fairbanks tím, že zde končila Aljašská magistrála. V roce 1968 se začala těžit ropa v Severním moři, přes Fairbanks byl veden ropovod a přirozeně se stalo klíčovým bodem řízení těžby. Dnes je Fairbanks průmyslovým i turistickým bodem Aljašky.
Pěkné je, že, jak se zdá, skoro všichni muži na Aljašce znají Brno. Co jsme se dali s pár lidmi do řeči, kde kdo začal vykládat o tom, že jeho hlavním koníčkem jsou zbraně. Tady každý vlastní několik pušek a pistolí, průměrně na Aljašce 16 na osobu, ale mít doma 100 kousků není žádná zvláštnost. Chlapi si rádi ukazují, jaké mají zbraně, prodávají si je navzájem, vyměňují, každý chce mít co největší přehled o tom, jaké existují a každou si zkusit. A pušky z brněnské Zbrojovky mají svůj věhlas, i předválečné, i dnešní. Říkají těmto zbraním "brno", i když neví jak se to čte, a tak to radši spelují.
Večer mě Marek pozval na večeři a vymyslel to šalamounsky. Abych se dosyta najedl, vzal mě do zařízení typu Bufet, což funguje tak, že zhruba za $10 si může člověk nabírat a přidávat třeba tak dlouho, než praskne. Tak jsem během jedné večeře ozkoušel skoro celou americkou kuchyni, snědl jsem 7 plných talířů a 5 misek. Marek své hodování zakončil ještě dvěma zmrzlinami s čokoládou a oříšky a pak měl hodně problémů dojít k autu. Musím se přiznat, včera jsem si na opasku musel proříznout další dírku, aby mi kalhoty napadali, ale dnes jsem naopak musel o tři dírky povolit.
Dnes od rána celý den pršelo. Dopoledne jsme zašli do knihovny na Internet a pak se vydali po některých zajímavostech ve Fairbanks a nákupech.
Alaskaland je park, kde jsou soustředěny všelijaké zajímavosti, výstavy a atrakce. Jsou sem přesunuty některé z původních domů z centra Fairbanks ze začátku století, v nichž se prodávají všelijaké suvenýry a ruční výrobky původních obyvatel, takových eskimoindiánů. Jejich práce jsou neobyčejně jemné, důkladné a hezké. V Alaskaland je také ukázka příbytků, které si původní obyvatelé stavěli. Jsou to takové do země zapuštěné sruby, v nichž žily většinou tři rodiny. Pěkná je část věnovaná historii těžby zlata, jsou zde vystaveny všelijaké historické těžební a propírací stroje, něco z toho jsou opravdu zázraky techniky - je nepředstavitelné, jak to mohlo fungovat.
Nejhezčí byla asi výstava fotografií z Fairbanks z let 1902 až 1916. Pořídil je jeden mladý fotograf, který sem přišel se zlatokopy a krásně zdokumentoval tehdejší život.
Ve Fairbanks sídlí Univerzita Aljašky, která má široké aktivity. Několik desítek mil od města má laboratoř, jedinou na světě univerzitní tohoto druhu, totiž raketovou odpalovací základnu. Přímo na okraji Fairbanks se stará o jednu louku, která je tradiční zastávkou a hnízdištěm mnoha druhů přelétavých ptáků. My jsme tam viděli zrovna plno Sandhill Crane, takové hnědé volavky. Na jiném konci města má zase farmu, kde pěstuje Musk Ox a Caribou. Musk Ox jsou něco jako velcí tlustí buvoli se strašně dlouhou srstí, neuvěřitelně odporní. Žijí divoce po celé Aljašce.
Zato Caribou jsou asi nejkrásnější z jelenovité zvěře. Jako jediný druh mají paroží i samice, i když trochu chudší. Samci vznešeně nosí překrásné veliké větvené i ploštící se paroží. Divoce žijí v nejsevernějších částech Aljašky a migrují na zimu do západního Yukonu.
Teď k večeru sedíme v kempu v autě, za oknem lije jako z konve, já píšu a Marek zkouší vyřešit hlavolam, který jsem dostal pro zábavu do letadla a už se s ním mořím čtvrtý týden...
Po půl hodině: Marek ho vyřešil !!!!!!!!!!!
