Papantla, El Tajín (Veracruz)

Sobota 22.5. 1999

Vypráví Marek:

 Autobus vyjel s asi dvacetiminutovým zpožděním, něco přes půlku plný. Byl velice pohodlný, sedadla daleko od sebe a dobře sklopitelná. Dálnice byla docela dobře udržovaná. Spal jsem jen s několika přerušeními až do 7:30 ráno, kdy jsme dojeli do Tampika. V Tampiku jsme zjistili, že přímý autobus do Papantly pojede až v 17h, tak jsme se rozhodli jet s přesedáním mírnou zajížďkou přes Poza Ricu, protože tam jel autobus už v 8h. (V Mexiku jezdí často stejnou linku více společností. Společnosti se mění od jednoho státu Mexika ke druhému, ale některé větší– jako třeba ADO - operují ve více státech. Jeli jsme bez rozmýšlení se společností ADO, kterou nám doporučila Elizabethina kamarádka.) Cesta do Poza Ricy byla zajímavá. Vedla přes malé vesničky místy zvlněnou krajinou s tropickou vegetací. Silnice byla dost mizerná, takže jsme jeli hodně pomalu a do Poza Ricy jsme dojeli až po poledni. ADO jelo dál do Papantly až ve 14h, ale našli jsme autobusy druhé třídy, které jezdily každých 15 minut. Byly sice pomalejší, ale stejně jsme dojeli do Papantly dříve, než kdybychom jeli až s ADO ve dvě.

V Papantle jsme vyrazili hledat hotel. I když jsme měli jeden zarezervovaný, zkusili jsme to nejprve jinde (další hotel podle průvodce, kousek od centra) a nakonec tam zůstali. Dali jsme si sprchu a kolem třetí vyrazili do centra na jídlo. Našli jsme průvodcem doporučenou restauraci/jídelnu a dali si chutný a levný oběd. Vyptávali jsme se, kdy přesně se budou konat nadcházející oslavy Corpus Christi (několik dní s průvody, hudbou, tancem, dobrým jídlem, poutí atd.), ale nikdo nic moc nevěděl. Doufali jsme, že začnou už tuto neděli a tudíž se jich zůčastníme v Papantle, ale vypadá to, že budou až příští týden. Smůla. Krátce jsme si prohlédli hezké náměstí a vrátili se do hotelu na siestu, protože bylo dost vedro.

Kolem 18h jsme si vyšlápli k památníku Voladores na kopci nad centrem, odkud je dobrý výhled na město. Papantla je město s asi 100 tisíci obyvatel, ale protože je roztroušené po mnoha kopečcích, tak má člověk dojem, že je podstatně menší. Prošli jsme si spoustu uliček. Koupili jsme si manga a taky 6 tacos od jedné starší paní, která je dělala přímo před námi. Jitka si ji vyfotila. Pak jsme si sedli na náměstí na lavičku, jedli bezvadné tacos a sledovali dění kolem sebe – děti si hrály, rodiče je pozorovali, mladé páry si povídali a objímali se a prodavači pokřikovali a prodávali bublifuky a nafouknuté balónky. Většina lidí měla podstatně silnější indiánské rysy než Mexičané v Monterrey. Jitka se pokusila vyfotit dvě velice roztomilé holky, které napřed jedly kukuřici a poté řešily domácí úlohu. Nezvládla ale ovládání foťáku a funkce, kterou jsem jí nastavil, tak uvidíme jak to vyjde. (Foťák měl blesknout dvakrát – jednou aby focené objekty neměly červené oči a podruhé na vlastní focení - a Jitka si to neuvědomila a už po prvním blesku cukla foťákem). (pozn. fotka vyšla)

Když jsme ve 20:45 odcházeli z náměstí, bylo tam ještě pěkně živo a už bylo příjemně, ne tak vedro jako přes den (34 st. Celsia a vysoká vlhkost).

Neděle 23.5. 1999

(Papantla, výlet na El Tajín)

Vypráví Marek:

 Papantla

Vstávali jsme před sedmou (na nás neobvykle brzo), abychom stihli autobus v osm do El Tajínu (kousek od Papantly), kam jsme se jeli podívat na naše první pyramidy. Ještě před odjezdem jsme stihli koupit asi půl kila tortillas (placek). Chtěli jsme si je dát v El Tajínu na oběd s fazolemi v konzervě, které nám v Monterrey koupila Elizabeth. Prodavač z nás měl legraci, protože na otázku „Kolik stojí?“ odpověděl že 4 pesos a smál se, když jsem se ho plal, jestli za jednu nebo za kilo. Bylo to za kilo – asi 30 tortillas.

 El Tajín

El Tajín je vrcholným dílem klasické veracruzské civilizace, o které se toho dodnes moc neví. První obyvatelé se usadili na území El Tajínu kolem roku 100 n.l. Většina dnes viditelných památek byla postavena mezi 600 a 700 n.l. a zrekonstruována v roce 1991. Největší rozkvět El Tajín zažil v letech 600 - 900 n.l., kdy byl významným náboženským a ceremoniálním centrem. Kolem roku 1200 n.l. byl El Tajín opuštěn a znovu byl objeven až r. 1785, kdy na něj náhodou narazil úředník hledající nelegální tabákové plantáže.

V El Tajínu se dá najít několik specielních architektonických prvků. Patří k nim čtvercové výklenky (okénka) na stranách pyramid, minimálně 11 hřišť a sochy znázorňující obětování lidí spojené s výsledky míčové hry, která se hrávala na oněch hřištích.

 Autobus nás přivezl k El Tajínu kolem 8:30h. Stánkaři na cestě k vykopávkám teprve rozbalovali zboží a návštěvníků jsme viděli minimum. Již bylo otevřeno, přestože nás knižní průvodce říkal, že otvírají až v devět. Vstupné jsme neplatili, protože byla neděle. Pomalu jsme si prošli vykopávky a během asi tří hodin jsme měli prohlédnuté a taky nastudované vše, co bylo popsané v průvodci. Bylo moc dobře, že jsme přijeli brzy ráno, protože ještě nebylo vedro a navíc byly po ránu mraky a v tropických lesích seděla mlha, což nás chránilo před sluníčkem. Jenom na focení jsme museli vždycky čekat, než sluníčko vykouklo.

 Na některé pyramidy se smí lézt (na jednu hodně prudkou jsme vylezli kvůli focení). Na výklenkovou pyramidu se bohužel vylézt nedalo. Výklenková pyramida je nejznámější pyramidou v El Tajínu. Je vysoká 18m a jejích šest pater je kolem dokola obehnáno čtvercovými okénky. Skrz je ovšem vidět jen rohovými okénky. Za ostatními jsou kameny, které vyplňují celý vnitřek pyramidy. Vědci se domnívají, že Výklenková pyramida měla původně 365 výklenků. Naznačují, že mohla být používána jako kalendář.

 El Tajín má mít údajně více než 11 hřišť, kde se hrávala rituální míčová hra. My jsme objevili pouze čtyři (možná také proto, že část El Tajínu se rekonstruuje a není přístupná veřejnosti). Míčová hra je patrně nejstarší rituální sport mezoamerického světa, která vznikla už asi tisíc let př.n.l. (V severozápadním Mexiku ho skupiny domorodců hrají až dodnes.) Hrála se na dvorcích tvaru I, které byly obehnané zdí. Terasy pro diváky bývaly podél delších stran dvorců. Přibližně v polovině hřiště byly vysoko nad zemí na obou postranních zdech upevněny masivní kamenné prstence zvané mety. Hry se zúčastňovala dvě družstva o dvou až třech hráčích. Bývali to muži, a to aristokraté. Úkolem hráčů bylo hodit těžký kaučukový míč na soupeřovu stranu dvorce a přitom se ho nedotknout ani rukou ani nohou. Mohli se ho dotýkat pouze hlavou, boky a koleny. Tyto části těla si chránili pruhy vycpané jelení kůže, aby tlumili údery až 7kg těžkého balonu. Hra měla náboženský podtext. Pohyb míče asocioval pohyb slunce. Mety symbolizovaly sluneční disk. Hráči měli pomáhat slunečnímu disku na cestě dnem a měli zajistit, aby nikdy nespadl na zem. Z toho důvodu mohla hra trvat i celé dny. Podle některých teorií byli vítězové obětováni bohům, podle jiných přišli poražení o hlavu, protože nebyli schopni Slunce uchránit. V průběhu klasického období urozené hráče nahradili váleční zajatci nebo otroci.

 El Tajín ukrývá i další záhady. Například jedna ze staveb má oblouk nepravé klenby, což je typický mayský architektonický prvek. Odposlechl jsem od jednoho průvodce – Američana, že poslední náčelník El-Tajínských Indiánů, „Králík“ XIII, nechal zničit všechny záznamy o svých předchůdcích a nechal všude v El Tajínu vytesat nápisy, které oslavují jen jej (hlavně v Paláci sloupů, který se teď bohužel restauruje). Díky tomu se toho moc o vzniku El Tajínu neví. Pár budov mělo přidělanou slaměnou střechu, aby chránila původní malby před sluncem.

 Člověk musel použít své představivosti, aby pochopil, jak byl El Tajín kdysi krásný, a skutečně ho ocenil. (Ostatně, to platí o všech vykopávkách.) Dnes tu vidíme jen polorozbořené pyramidy z kvádrů, uvnitř vysypané kamením. Kdysi byly ale všechny pyramidy a ostatní budovy všechny natřené na bílo, modro a červeno a ozdobené krásnými malbami, rytinami, sochami, sloupy a nápisy. Na vrcholcích pyramid bývaly chrámy (vlastní pyramida sloužila vlastně jen jako podstavec). Krása.

 Kolem jedenácté jsme vylezli na jeden z vícero kopečků na území El Tajínu a usadili se ve stínu stromů. Měli jsme od tam krásný výhled na většinu vykopávek. A zde jsme narazili na největší záhadu El-Tajínu. Ráno (kolem 9h) bylo Slunce asi v půlce své dráhy – od nás směrem na východ a taky  trošičku na sever. Usoudili jsme, že jsme se už asi dostali přímo pod Slunce, přestože můj výpočet říkal, že jsme ještě asi 5 stupňů zemské šířky na sever. (Můj výpočet ovšem předpokládal lineární dráhu Slunce mezi obratníky, což asi nebylo přesné.) Jenže, v 11:30h bylo Slunce stále na východ od nás. Veškeré přeměřování světových stran (kompas, GPS, orientace pyramid) vedla ke stejnému výsledku. Záhada! Podařilo se ji rozluštit (na rozdíl od jiných El-Tajínských záhad) za 20 minut. Nejjednodušší objasnění je pomocí přirovnání k Cimrmanovu dobytí severního pólu. „Na sever … a na jih.“ V našem případě, protože Slunce prochází v poledne přímo nám nad hlavou, je od rána pořád na východě a pak naráz na západě. Díky přesnému určení času východu a západu Slunce (dle GPS) jsme vypočetli přesnou dobu „poledne“ (kolem čtvrt na dvě) a udělali fotku Jitky s téměř žádným stínem. Měření na kolmém sloupku ukázalo, že Slunce je pořád ještě kousek na jih od nás.

 Také jsme měli štěstí, že se v restauraci u informačního centra na vstupu do areálu s vykopávkami konaly jakési oslavy, kterých se dokonce zúčastnily důležité osoby z okolních měst (starostové apod.). Viděli jsme ukázky typických indiánských krojů, mužských, ženských, chlapeckých, dívčích, dětských. Taky tam hrála kapela v krojích a Indiáni tancovali. Moc hezké.

 Dalším zážitkem z El Tajínu byli Voladores. Poprvé jsme je téměř zmeškali (už byli v půlce obřadu, když jsme se vrátili z prohlídky vykopávek). Podruhé si je specielně objednala nějaká skupina amerických studentů, tak jsem od začátku číhal na správný okamžik, kdy je vyfotit, a světe div se, okamžik „O“ jsem nezmeškal, i když se mi v tom okamžiku už dost třepaly ruce, neboť to chvíli trvalo. Čekal jsem na velký skok.

Ale popořádku: Na vysokánský sloup nejprve vylezou čtyři Indiáni v bílých halenách a červených, vyšívaných kalhotách a čapkách. Vytáhnou s sebou dlouhatánská lana, která dosáhnou od vršku sloupu až na zem. Na vršku sloupu je upevněný čtvercový dřevěný rám, na něž se skokani posadí a začnou se od sloupu odrážet tak, že rámem otáčí. Přitom navíjí lana na sloup tak dlouho, až jsou téměř celá namotaná – až na poslední asi dva metry. Pak se přestanou točit a upevní se na konce lan. Poté na sloup vyleze pátý Indián – hudebník, který si sedne doprostřed na sloup. Má píšťalku a maličkatý bubínek. A začne obřad. Hudebník nejdřív zahraje stejnou melodii postupně do všech 4 světových stran a vždycky se zakloní. Pak se postaví na vršíček sloupu a poskoky se na něm otáčí a u toho hraje, což vypadá dost nebezpečně. Nakonec si sedne a čtyři skokani se po zádech převrátí přes rám, visí za pas na laně, a jak se rám na sloupu otáčí, tak se s nimi pomalu odmotává lano a oni se spirálovitě spouští dolů ze sloupu. Správně má být sloup tak vysoký, aby Voladores udělali 365 otáček - jako dní v roce. V Papantle takový mají. Ten v El Tajínu je nižší. Nejspíš protože se používá jen na ukázky pro turisty a ne na skutečné obřady.

Asi ve 14h jsme se rozhodli jet nazpět. Autobus nám jel hned za 15 minut a byl podstatně rychlejší než ráno.

 Papantla

V hotelu jsme si dali jídlo ještě ze zásob nakoupených v Monterrey (housky, sýr, banány) a zůstali na siestu. Večer před šestou jsme zašli na autobusové nádraží koupit lístky do Mexico City na 5:15h ráno….brrrrr! Ale usoudili jsme, že je lepší vstát brzo než dojet do Mexiko City v poledním vedru.

 Pak jsme zase prošli kousek města, nakoupili trochu jídla (banány, dobré sladké pečivo na snídani), zanesli ho do hotelu a šli na večeři do naší osvědčené restaurace. Měli jsme štěstí. Hezky jsme od stolu viděli na voladores snášející se ze sloupu na náměstí. Stožár v Papantle byl mnohem vyšší než ten v El Tajínu a věřím, že na něm udělali těch tradičních 365 otoček – jako dní v roce.

Večer byli na náměstí indiánští tanečníci. Pískali na píšťalky a tancovali v kruhu. Celkově tam bylo rušno. Už u Alberta jsme si všimli, že tu děti chodí spát pozdě. (Holky chodily spát v devět a Antonio, který spával po obědě, chodil spát až s rodiči kolem půlnoci.)