Cesta domů
Úterý 15.6.
(Zacatecas - Monterrey)
Vypráví
Jitka:
Celou
noc dost pršelo a ráno jsme se probudili do silného lijáku. 
Bylo zamračeno a docela zima (přece jen jsme byli vysoko v
horách). Na focení centra, které jsme měli před odjezdem do Monterrey v plánu, to
moc nevypadalo. Ani se mi nechtělo z postele. Vstali jsme, nasnídali se a sbalili si
bágly. Pak naštěstí téměř přestalo pršet. Čapli jsme deštníky a vyrazili na
fotografický lov.
Hned
vedle hotelu jsme narazili na stánkaře, který prodával jedlé kaktusy. Marek zamířil
foťák, zapnul blesk a – cvak! Totálně tím překvapil milého strejdu stánkaře,
který zrovna soustředěně zbavoval kaktusové listy bodlinek. Zůstal tam stát jako přimražený
s otevřenou pusou. Ostatní stánkaři i my jsme se museli smát. Pak jsme nafotili
typické uličky v centru, radnici, kostel, apod. V 11h jsme si hodili foťáky zpátky na
hotel a zašli si na předčasný, ale nutný oběd (čekala nás alespoň 6-tihodinová
cesta autobusem do Monterrey) do sousední taquerie (restaurace, kde dělají hlavně
tacos). Dali jsme si grilované kuře, placky a fondue. Kuře šlo, sýr za moc nestál.
Pak jsme si vyzvedli v hotelu batohy a kolem poledne vyrazili na autobusové nádraží na
okraji města. 
Ve 12:30h nám jel autobus do Monterrey. Čekali jsme, že
bude mít asi půl hodinky zpoždění, protože vyjížděl odjinud a v Zacatecas
zastavoval jen na pár minut.
Nakonec
přijel až v 15h. Řidič říkal, že je zdržela hodinová vojenská prohlídka a
silný déšť. Cesta pak už probíhala dobře, ačkoliv ze začátku jsme jeli dost
pomalu. Lilo, horská silnice byla ve špatném stavu, samá serpentina a často bez
krajnic a bez svodidel. Jakmile jsme sjeli z hor, už to bylo v pohodě. Minuli jsme
několik vojenských hlídek, ale žádná nás nezastavila. Ve 21:30h jsme dojeli do
Monterrey.
Z
nádraží jsme zavolali Elizabeth a Alberto pro nás přijel těsně po desáté. To už
jsme měli zjištěné spoje do Lareda a rozhodli jsme se jet další den o půlnoci.
Před
Albertovým domem na nás čekala Elizabeth s její maminkou a sestrou. Pozdravily nás a
odjely domů. Pak jsme s Albertem a Elizabeth klábosili až do jedné. Byli rádi, že
jsme po cestě neměli žádné problémy a že se nám Mexiko moc líbilo. Elizabeth pořád
chtěla vědět, kde se nám líbilo nejvíc. Čekala, že řekneme, že v Oaxace.
Zklamali jsme ji. J Víc jsme byli omráčeni Theotihuacánem, výletem do
Hierve del Aqua a turisty zatím nepoznamenanou vesničkou Puero Angel.
S
Albertem jsme si povídali obecně o životě v Mexiku. O podplácení, smlouvání, apod.
Mimo jiné jsme se dozvěděli, že minimální mzda je 800 až 900 pesos na měsíc (80 až
90 dolarů). Dělníci ve fabrikách prý mívají asi dvakrát tolik.
Středa 16.6.
(Monterrey)
Vypráví
Jitka:
Vstali jsme kolem osmé. Alberto s holkama už odjel, ale Antonio měl zpoždění a ještě nebyl připravený na cestu do školky.
 |
 |
 |
Tak
jsme si s ním hráli. Hlavně velký oblíbenec Marek. J Pak Elizabeth odvedla Antonia do školky (kolem 9h), zatímco
my jsme si dali sprchu a nasnídali se. Kolem 10h jsme s Elizabeth vyrazili do města.
Zajeli jsme do banky, na nákup a do Sears (americká síť obchodních domů, kde měli výprodej
oblečení (70% sleva). 
Elizabeth tam koupila celou kabelu oblečení pro děti a
dvoje dupačky pro naše společné kamarády Vítka a Ivetu Petráňkovy, kteří čekali
miminko.
Vrátili
jsme se tak akorát včas, abychom kolem 13h vyzvedli Antonia ze školky. Antonio pak
opět plně zaměstnával Marka, zatímco Elizabeth a já jsme vařily k obědu „mole“.
Mole je omáčka z najemno rozdrcených arašídů, mandlí, kakaa, slunečnicových
semínek a koření. Nezředěná je dost ostrá a má tmavě hnědou barvu. Elizabeth ji
dělala s kuřetem takto:
V
osolené vodě uvařila kousky kuřete a dala je okapat. Ve vývaru pak povařila 4
rajčata a když změkla, tak je vyndala a rozmixovala s jednou čerstvou cibulí. Směs
přilila do vývaru, přidala 3 vrchovaté lžíce kašovitého mole, povařila asi 10
minut a omáčka byla hotová. Na talíř servírovala rýži ochucenou červenou
paprikou, kuře polité omáčkou mole a vařené červené fazole. Bylo to moc dobré. Udělala
to pro nás méně ostré. Obvykle to prý neředí tolik vývarem z kuřete.
Taky
mě Elizabeth naučila vařit fazolovou polévku „Frijoles de Charoz”. (Frijoles =
fazole, charoz = samostatně hrající hudebník.) Fazole se uvaří ve slané vodě a
vyjmou se. Do vývaru se dá vařit posekaná cibule, petrželka a rajčata. Po chvíli se
přidá rajský protlak, kousek pokrájeného uzeného a párku. Nakonec se do polévky
vrátí fazole. Mňam.
Kolem
druhé přijel Antonio s holkama a naobědvali jsme se. 
Ve
čtyři Alberto zase odjel do druhé práce a my všichni ostatní k Elizabethině
sestře. 
Odvezli jsme tam Cynthii a Elizabeth, aby šly se sestřenicí
na angličtinu. Poté jsme se s Antoniem a Elizabeth vrátili domů.
Marek
a Antonio si dali siestu, zatímco já s Elizabeth jsme umyly nádobí a pak si povídaly
nad zmrzlinou. Dostavili se zedníci a během dvou hodin hezky omítli zadní zeď dvorku.
Elizabeth s nimi byla náramně spokojená. Elizabeth si stěžovala, že práce na domě
pokračují pomalu. Mají prý velké problémy se řemeslníky. Nechají si platit předem,
trvají na ústních dohodách a neakceptují písemné smlouvy. Někdy prostě zmizí i s
penězi a hotovo.
Navečer
Elizabeth s Markem vyzvedli holky i s jejich sestřenicí z angličtiny a tohle dívčí
trio pro nás pak připravilo představení. Usadily nás na dvorku a pak kouzlily a
zpívaly (španělsky i anglicky) a tancovaly. 
Antonio
taky tancoval. Bylo to od nich moc pěkné.
Holky
šly spát kolem deváté, tak jsme se s nimi rozloučili. Pak jsme si hráli s Antoniem.
Kolem desáté se vrátil Alberto z práce a všichni jsme naposledy společně
povečeřeli. Pak nás Alberto s Elizabeth odvezli na nádraží. O půlnoci jsme vyjeli
směrem na Laredo.
Čtvrtek 17.6.
(Monterrey - Laredo - Iowa City)
Vypráví
Marek:
Začala
téměř 24h cesta do Iowa City. Měli jsme koupené lístky z Monterrey až za hranice,
abychom se v noci nemuseli přesouvat pěšky s Nuevo Laredo v Mexiku do Lareda v Texasu,
USA (asi 5 km).
Asi
20km před Nuevo Laredo jsme zastavili na pohraniční zastávce u dálnice. Koukli nám
do pasu a na turistickou kartu, což je povinný doplněk víza. Jelikož jsme nikde neměli razítko s datem
vstupu do Mexika (prošli jsme tenkrát hranici pěšky, za bílého dne a nikdo po nás
nic nechtěl), tak nás vyhnali z autobusu. Čekali jsme to, protože platnost víza je
omezená na 30 dní. Předpokládali jsme, že budou chtít ověřit, že jsme nebyli v
Mexiku déle. Naštěstí nám nedělali problémy. Jen se zeptali, kdy jsme vjeli do
Mexika a jaká americká víza máme. (Pozn.: USA a Mexiko mají jakousi dohodu, že ve
30km pásmu kolem hranic Američané nemusí mít turistickou kartu. Asi proto byla
mexická hraniční stanice tak daleko od hranic.) Na hranicích už byli jen Američané.
Museli jsme z autobusu vyndat všechna zavazadla a nechat je projet rentgenem. Řekli nám,
že musíme přihlásit úplně všechno, co jsme koupili, ale než jsme stačili vymyslet
kde, tak se všichni vraceli do autobusu, tak jsme si s tím nedělali starosti. Ve 4:15h
jsme dorazili do Lareda. Na nádraží jsme zjistili, že nám jede autobus do San Antonia
už v 5:45h a že nemusíme čekat až do 7:15h, na kdy jsme měli lístek.
Kolem 8:30h už jsme byli v San Antoniu. A protože jsme neočekávaně měli dost času (letadlo nám letělo až ve 12:45h), prošli jsme si centrum.
 |
 |
Mají
tam moc hezkou promenádu kolem uměle vybudovaného vodního kanálu, po kterém jezdí
loďky. Kanál je pod úrovní silnice a schází se k němu po schůdcích. Sem tam se
dá přejít po mostě z jedné strany kanálu na druhou. Po obou stranách kanálu jsou
vyasfaltované chodníčky a lavičky. Chodníčky jsou osázené kvetoucími stromy a keři
a kolem nich se táhnou krásné hotely. Taky jsme zavítali do historického centra
zvaného Alamo. Je symbolem boje Texasu za nezávislost.
Autobus
z centra na letiště jsme si našli podle plánku, který jsme si obstarali na letišti
cestou do Mexika.
Let do
Chicaga byl bez problémů. V Chicagu jsme měli 4 hodiny čas, tak jsme chtěli také
zajet do centra, ale vzdali jsme to. Zjistili jsme totiž, že jen jízda metrem z letiště
do centra trvá 3/4 hodiny. Najedli jsme se, poseděli a zašli jsme si koupit prášky
proti nevolnosti - pro případ, že by to s malým letadlem, jaké obvykle na této trase
létá, zase houpalo. Ale let byl klidný.
V
Cedar Rapids na nás čekal Markův spolužák Rob. Za půl hodinky jsme byli doma v
Coralville (u Iowa City).