Oaxaca

Neděle 30.5. 1999

(Puebla – Oaxaca)

Vypráví Marek:

 Puebla

Ráno o půl šesté jsem vzbudil Jitku zvoláním „Všechno nejlepší k narozeninám!“ a zahájili jsme další přesun. I když o šesté ráno byla ještě tma a ulice byly téměř liduprázdné, podařilo se nám chytit colectivo na nádraží. Jel poněkud oklikou, takže nás nejdřív znervóznil. Ale pak jsme pomocí GPS sledovali, že se přece jen trhaně blíží k nádraží, až tam nakonec po více než půlhodině dojel. Po ránu byla dobrá viditelnost , tak jsme od nádraží pěkně viděli sopku La Malinche, kterou jsme nejprve považovali za Popocatepetl. Popocatepetl a sousední Iztaccíhuatl jsme zahlédli později, už z autobusu. Obě sopky měly zasněžené vrcholky. Vyfotit se nám je ale bohužel nepodařilo.

 Cesta do Oaxacy

Autobus měl tentokrát drobné problémy. Něco z něj strašně smrdělo, ale řidič tvrdil, že to je jen baterka a nic vážného. Projížděli jsme nádhernou krajinou v horách. Někdo nám řekl, že jedeme Národním kaktusovým parkem, ale v mapě to vyznačené nebylo. Skutečně tam bylo obrovské množství různých kaktusů, hlavně takových úzkých a vysokých. Místy to tam vypadalo skoro jako řídký kaktusový les. Později kaktusy zmizely, ale hory byly stejně působivé. Sem tam nějaké údolí bylo obdělané. Zavlažovali je a pěstovali tam hlavně kukuřici.

 Oaxaca

Kolem poledne jsme dojeli do Oaxacy. Místním autobusem jsme dojeli do centra a zamířili do prvního ze dvou hotelů, které jsme si vybrali podle průvodce. První hotel byl moc špinavý. Ve druhém se nám líbil až asi pátý pokoj, který nám ukázali po naléhání a vyptávání, jestli nemají něco lepšího. Vzali jsme ho. Byl světlý, docela velký a čistý. Před pokojem (ve druhém patře) jsme měli terasu se stolkem a židlemi, odkud bylo částečně vidět na město. Nejdřív jsme si udělali siestu a zdřímli si, protože bylo po poledni a udělalo se hodně horko. Oaxaca (1550 m.n.m.) je níže než Mexico City a Puebla (přes 2000 m.n.m.) a bylo to znát.

Kolem třetí jsme vyrazili do města zjistit, co se dá v Oaxace dělat. Poprvé jsme narazili na několik nesrovnalostí s naším jedinečným průvodcem. Za prvé, informační centrum se přestěhovalo a když jsme ho našli, tak kromě jednoho kluka tam nikdo nemluvil anglicky, což měl být podle průvodce pravý opak. Za druhé, vyjížďky na koních do hor v okolí Oaxacy nestojí 6 dolarů za hodinu, nýbrž 10. Za třetí, nejlepší půjčovna kol v okolí a organizátor pěších výletů do okolí už neexistuje.

 Když jsme zjistili, co jsme potřebovali, tak jsme si šli prohlédnout centrum. Na Zócalu a v okolních uličkách pěší zóny se ale nedalo chodit, protože se tam – stejně jako v Mexico City – roztáhli demonstrující Indiáni. Byli jsme z toho otrávení, protože Oaxacké Zócalo s domy ve španělském stylu (s podloubími a balkónky) a kavárničkami kolem dokola je vyhlášené místo s údajně zvláštní, klidnou a relaxující atmosférou. Bez těch hnusných plachet kolem dokola a s pavilónkem uprostřed, kde po večerech hrávají muzikanti, by určitě vypadalo krásně.

Pak jsme ještě zašli na autobusové nádraží druhé třídy zjistit spoje do okolních vesnic, kam jsme se chtěli v dalších dnech vypravit. Jih města, kde je i tohle nádraží, byl značně špinavější a divočejší než sever. Takový dojem už jsme měli v několika městech – třeba je to nepsané pravidlo, že bohatší žijí na severu a chudí na jihu měst. Náš hotel je kousek na sever od Zócala a v jeho okolí je to moc pěkné. Úzké, rovné, dlážděné ulice s barevnými fasádami domků s balkónky, všude plno obchůdků a galerií a kolem spousta stromů a květin. Naproti tomu jih byl špinavý, ulice tam byly rozbité, omítky na domech opadávaly a místo obchůdků měli u nádraží obrovské tržiště se vším možným. Včetně much, ale ty nebyly na prodej. J Stejně jsme si tam koupili pěkné banány a u jednoho populárního stánku jsme si dali každý pět maličkých tacos. Cestou zpět do centra jsme našli pekárnu a ještě přikoupili pečivo.

Protože se na východě nad horami začaly stahovat mraky, tak jsme zrušili plánovaný výšlap na pozorovací kopeček nad městem a vrátili se do hotelu. Sedli jsme si ke stolečku na terasu a psali a četli a jedli a pili. Pršelo až v noci. A byly bouřky.

Pondělí 31.5. 1999

(Oaxaca, výlet do El Tule a do Yagulu)

Vypráví Jitka:

 Oaxaca

Vstávali jsme kolem sedmé, protože jsme chtěli chytit první autobus k pyramidám Monte Albán kousek od Oaxacy. Brzy nám ale došlo, že budeme muset změnit plány. Přišel na mě pořádný průjem a bylo jasné, že se dnes budu krmit houskami a že zůstanu v hotelu. Marek vyrazil asi o půl desáté na pozorovací kopeček. Byl z něj pěkný výhled na město a taky na sousední kopec, na jehož vršku jsou pozůstatky starého města Monte Albán. Cestou zpátky se snažil zavolat na ranč San Sebastián, který pořádá vyjížďky na koních, ale nedařilo se mu. V turistických informacích pak zjistil, že už neexistují.

 Vypráví Marek:

 El Tule

Když jsem se vrátil do hotelu, Jitka ještě pořád nevypadala, jako že by někam mohla jít, tak jsem znovu vyrazil sám. Jel jsem do vesnice El Tule, kde jim za kostelem roste obrovský strom. Je to cypřiš. Má největší obvod ze všech stromů v Jižní a Severní Americe – 58m! Vysoký je 42m. Oficielně se uvádí, že je 2000 let starý, ale někteří věří, že jeho skutečný věk může být až 3000 let! Jeho kmen nebyl jednolitý. Spíš vypadal jako veliký spletenec mnoha srostlých kmenů.

 Yagul

V El Tule jsem si stopnul další autobus a jel do Yagulu, kde jsou jedny z menších a méně známých mexických vykopávek. Autobus mě vysadil u silnice pod kopcem, na kterém se Yagul nachází, a já tam musel asi 1,5 km došlapat, posledních pár metrů prudce do kopce. Yagulské vykopávky byly opravdu malé a nic moc, až na staré indiánské hřiště, které je druhé největší v celé Mezoamerice. Z kopce nad vykopávkami byl ale nádherný výhled.

 Také jsem tam zahlédl malého červeného ptáčka, možná to byl kolibřík, ale nezvládl jsem ho vyfotit. (Pozn.: V Yagulu jsem se poprvé v Mexiku setkal s tím, že měli slevu na vstupném pro studenty. Ale jen pro Mexičany. Prostě, všichni ostatní mají peníze, tak ať platí.)

 Oaxaca

Vrátil jsem se do Oaxacy a večer jsme si s Jitkou zašli prohlédnout katedrálu, na jejíž věž jsme koukali z terasy hotelu. Chvíli jsme taky pobyli na hezkém náměstí před katedrálou. Když se setmělo, vydali jsme se zpět do hotelu. Po cestě jsme našli pekárnu a šli nakoupit pečivo. Docela nás tam ale otrávili. U pokladny se mi zdálo, že chtějí nějak moc, tak jsem se ptal, kolik stojí který kousek. Všechno bylo 2-3krát dražší než jinde. Když jsem to řekl pokladní, tak na mě vyštěkla: „U vás je to ještě dražší, tak co!“ Jitka jí na to řekla, že to není pravda a ať si uvědomí, že každý turista není Američan, ale bylo to zcela zbytečné. Naštěstí jsme další den našli jinou, lidovější pekárnu, kde nakupovali místní. Byla mockrát lepší a s rozumnými cenami. Oaxaca je hodně turistická a potkali jsme tam hodně Američanů, na což někteří hřeší.

Večer jsme si poseděli na terase u našeho stolečku s francouzsky mluvícím švýcarským párem. Bavili jsme se anglicky a pěkně jsme si popovídali. Byla s nima sranda.

Úterý 1.6. 1999

(Oaxaca, výlety do Monte Albán a do San Bartolo Coyotepec, návštěva muzea v Oaxace)

Vypráví Jitka:

 Monte Albán

Vstali jsme asi v 7h a o půl deváté vyrazili na autobus, který odjížděl v 9h od jednoho hotelu kousek na jih od centra města a měl nás dovézt na kopec Monte Albán (= Bílá Hora). Cesta trvala jen asi 20 minut. Monte Albán bylo město Zapotéků a existovalo asi od r. 200 př.n.l. do r. 950 n.l., kdy bylo opuštěno. V období jeho rozkvětu přibližně mezi rokem 300 a 700 n.l. zde žilo až 25 tisíc lidí, a to ve společnosti, které dominovali kněží. Z centra se dochovala dvě náměstí s chrámy (pyramidami) a zbytky domů kolem dokola na rozloze asi 1,5 krát 1 km. Údajně prý stavby bývaly omítnuté a natřené převážně na červeno. Dnes tu člověk vidí jen jejich zříceniny z šedého kamene. I když tvary staveb jsou docela věrné, protože jich většinu zrekonstruovali. Z původní výzdoby tu ovšem nezůstalo skoro nic. Všechny sochy, rytiny, malby a ozdobné kameny s vyrytými výjevy ze života Zapotéků byly odstraněny a rozvezeny do různých muzejí. Nejzajímavější byl Palác Tanečníků. Před palácem byly v řadě vyskládány jediné zbývající kameny s rytinami tanečníků – zajatců, kterým byly v průběhu jakéhosi obřadu odstraněny genitálie a kteří na rytinách krvácí. Tady se musím zmínit, že mexické pranárody byly dost barbarské. Většina kmenů obětovala bohům nejen jídlo a zvířata, ale i lidi. Aztékové dokonce v průběhu obětních obřadů vytrhávali obětem za živa srdce z těla.

V Monte Albánu se našlo 170 hrobek. V jedné z nich objevili přenádherný poklad, který jsme si později odpoledne prohlédli v muzeu (Museo Regional) v Oaxace. Šli jsme se na tuto hrobku podívat, ale nebylo na ní nic zvláštního. Prostě malinkatá prázdná místnost o rozměrech asi 1 krát 1,5m vysoká asi 1m. Dalo se k ní sejít po několika schůdcích a nahlédnout do ní přes mříž.

U východu z areálu vykopávek nás odchytily Indiánky prodávající korálky. Nejdřív jsme je tvrdohlavě odmítali, ale pak se mi zalíbily jakési krátké náhrdelníky z kamenů nádherných barev a po usmlouvání množstevní slevy jsem si koupila hned dva za 15 pesos (původně chtěly 20-30 za jeden!).

 San Bartolo Coyotepec

Autobusem jsme se vrátili kolem poledne do Oaxacy a jiným autobusem zase vyrazili do malé vesničky s dlouhým názvem. San Bartolo Coyotepec je vyhlášený zvláštní a výlučně černou keramikou. Techniku její výroby vynalezla paní Dona Rosa, místní rodačka. Dona Rosa zemřela v roce 1979 v požehnaném věku, ale její rodina a několik dalších rodin z vesnice pokračuje dodnes v jejím díle. Na výrobu používají místní hlínu, která obsahuje jakési zvláštní oxidy, a proto při vypalování zčerná. Zajímavé je, že neznají hrnčířský kruh a nádoby tvarují ručně pomocí všelijakých škrabek a podobných pomůcek. Samozřejmě je to znát a výsledek je často nesymetrický – alespoň pro oko zhýčkaného českého obdivovatele keramiky. Zdobení existuje dvojí. Buď se do vytvarovaných nádob vyřezávají dírky (skrz) ve tvaru různých ornamentů už před vypálením nebo se nejdříve vypálí a až pak se do nich vyškrabávají různé motivy. Různě zdobené nádoby se také různě používají. Dírkované třeba jako stínítka na lampy a ty druhé jako vázy a mísy apod. Rodina Dony Rosy vlastní velký statek a ve velkém obdélníkovém dvoře má obrovský ateliér se zbožím vystaveným na regálech kolem dokola všech čtyř stěn. Prostě všude hromady keramiky. Bylo těžké vybírat. Nakonec jsem koupila tři vázičky a dala jsem jednu mé a jednu Markově mamince.

Poté jsme si prošli vesnici a udělali pár fotek ze života vesničanů. Zase jsme viděli, jak chudé mohou být mexické vesnice. Prašné ulice, chýše z nepálených cihel, střechy z palmového listí, vyzáblý dobytek, oráč s primitivní radlicí ze dřeva zapřaženou za dvěma voly, bosé děti běhající po vesnici, živé ploty z kaktusů apod.

 Oaxaca

Po návratu do Oaxacy později odpoledne se Marek šel najíst, zatímco já v hotelu na pokoji zbaštila dva suché rohlíky s čajem. Asi o půl páté jsme se vydali do Museo Regional, které se nachází ve starých, ale nedávno zrekonstruovaných budovách rozlehlého dominikánského kláštera s kostelem Iglesia de Santo Domingo ze 16. stol. V muzeu jsou vkusně vystaveny archeologické předměty z období před španělskou kolonizací (indiánské sošky, keramika, šperky, apod.) i z období kolonizace. Také jsou tam exhibice týkající se současného života různých indiánských kmenů žijících na území Mexika. Vrcholem prohlídky muzea ovšem byl poklad z hrobky č.7 v Monte Albánu. Poklad pochází zhruba z pol. 14.stol., kdy Mixtékové podruhé použili starou hrobku Zapotéků a pohřbili v ní svého panovníka i se sluhy. Poklad obsahuje nádherné šperky ze zlata, stříbra, jadeitu, korálů, jemně vyřezávaných kostí jaguára a orla, atd. Nádhera!

Večer jsme si zašli koupit lístky na autobus na čtvrtek do Pochutly. Pak jsme něco pojedli a šli brzo spát, abychom byli ráno čilí. Rozhodli jsme se totiž vydat se další den na jednodenní výšlap do hor.