Blue Mountains

Sobota 29.1. 2000

Cesta z Canberry do Blue Mountains a několik výletů v horách

Vstávám ráno v 6:40. Všude vyzpěvují ptáci. Přestože Canberra má být jediné město, kde je možné vidět klokany, a já mám stan postaven na místě, které se jmenuje Kangaroo Valley, tak žádného klokana nevidím. Vyjíždím před osmou. Kupuji si telefonní kartu Lonely Planet - chyba, mají hrozně drahé poplatky, pro příště nedoporučuji. Beru benzín a pak jedu po dálnici až do Cambell town, odkud vyrážím po silnici 69 do Blue Mountains. Bylo trochu obtížnější najít cestu, protože nemám žádnou detailnější mapu, ale povedlo se. Těsně před horama zastavuji v informacích a kupuji turistickou mapu a nechávám si poradit místo na přespání.

Vybírám si jednoduchý kemp za BlackHeath, někde kousek od nějakých útesů, prý je docela kus po prašné cestě a není tam tekoucí voda, takže tam většinou moc lidí nejezdí. Musím jet asi 5km po prašné cestě, v tábořišti je pak vyhrazeno asi 5 míst pro stany a pár kroků od stanu je útes s nádherným výhledem. Stavím stan a svačím na vyhlídce. Podle ukazatele je to dolů do kaňonu 2 km, 2h.

Naplánoval jsem si cestu a vyrážím autem zpět do nejzajímavější části Blue Mountains. Zastavuji u pár vyhlídek, fotím zajímavé stromy (keře), o nichž nemám moc tušení, co jsou zač, v Blackheath volám Jitce. Pak jedu do Katoomba, absolvuji několik výhledů americkým stylem (= z auta), než se zastavuji u skalního útvaru Three Sisters - asi nejznámějšího útvaru - a vyrážím na procházku podél útesu. Blue Mountains jsou sice hory, ale skoro vypadají jako rovina, do které jsou vyhloubeny hluboké kaňony. Svahy jsou prudké útesy. Porost v horách jsou eukalyptové stromy. Modré hory se jim říká proto, že olej, který se z eukalyptů vypařuje, vytváří zvláštní opar, který dává horám namodralou barvu. V Austrálii existuje asi 600 druhů eukalyptových stromů, ale zvláštností je, že koaly jí listí asi jenom ze sedmi.

K večeru poodjíždím na druhou starnu vesnice, odkud mohu dojít (opět podél útesu), k Wentworth vodopádům - opět samozřejmě ty nejlepší vodopády v okolí. Mám na vybranou overcliff, undercliff nebo shortcut stezku. Vybírám si overcliff, abych měl výhledy. Cesta je s hezkými výhledy, na jednom místě mají "Weeping Rock", podobnou jako v Zionu v Utahu. Vodopád je pěkně dlouhý, líbí se mi tu. Jelikož je už celkem pozdě, vracím se zpět přes shortcut track. Do kempu v Blackheath dojíždím už za šera, nacházím ho celkem snadno pomocí GPS.

V kempu je k mému překvapení fůra lidí, na mém místě si někdo těsně u mého stanu dělá táborák. Naštěstí hodlají spát v autě, nikoliv v mém stanu. Ještě si jdu rychle na útes dát večeři a dopsat zápisky. Pak se vracím k okupantům mého tábořiště a trávím večer s nimi. Je to skupina 7 Angličanů, kteří jsou v Austrálii na "Pracovní dovolené". To je program, který funguje mezi zeměmi Commonwelth. Mají víza na 12 měsíců, většinou pracují, a během dovolené mohou cestovat a poznávat nové kraje. Taky jsem se dozvěděl, že Australané, kteří mají alespoň jednoho rodiče britského původu, mohou dostat britský pas. Hráli nějakou hazardní karetní hru, do které jsem se nepřidal, jalikož mi nebyla tak úplně jasná pravidla. Kolem jedenácté jsme zahlédli kousek od nás lišku, ale brzy se ztratila. Já jsem pak šel brzy spát, oni mi za hlavou hučeli ještě asi hodinu. 

Neděle 30.1. 2000

Návrat do Sydney, odlet z Austrálie

Budím se kolem šesté, vstávám o půl sedmé a bez snídaně rychle vyjíždím. Stan je celý mokrý. Sice nepršelo, ale jsme v mracích a je mizerná viditelnost. Vracím se směrem k Sydney severní cestou kolem hor, abych viděl něco nového, ale díky mrakům stejně nic nevidím. Provoz je v tuto dobu malý, takže se jede dobře. Musím hlídat čas, abych byl včas na letišti na svůj odpolední odlet. Těsně pod horami beru benzín a kupuji si pár muffinů na snídani. Celá cesta do Sydney je bez problémů, pomocí mapy a značení lehce nacházím cestu na letiště. Na letišti bez problémů vracím auto - takže moje anabáze s řízením na pravé straně a ježděním vlevo dopadla bez incidentu. Na letišti se sprchuji, dojídám veškeré zbytky jídla, kupuji další kartu a volám Tanii a Jitce, píšu pár pohledů, jeden velký dle přání Jany "Kožíškové" a tím utrácím poslední australské peníze co mám u sebe. Z čekací haly mám pěkný výhled na centrum Sydney. Bez jakýchkoliv problémů odlétáme do Nadi, Fiji (let 3,5 hodiny). Tady musím opět čekat, než se naše letadlo připraví a může pokračovat do Los Angeles. Zase si vychutnávám vlhký tropický vzduch, takže se do odbavovací haly dostávám poslední. Celník nějak nerozumí mým americkým dokumentům, je přesvědčen, že mi už neplaí pracovní karta - není divu, datum 10-1-00 čte jako 10. ledna 2000. Ti hlupáci američané nikde na kartě neuvedou, jakým stylem je datum psáno - samozřejmě přihlouplým americkým, měsíc-den-rok. Trvalo to asi půl hodiny a množství konzultací s nadřízenými, ale nakonec mě nezavřeli a nechali mě jít. Zatímco jsem čekal, dvě místní strážkyně pořádku si chtěly popovídat a nechaly si napsat moji adresu. Nevím, jestli měly dcery na vdávání, ale stejně se nakonec neozvaly. Let do Los Angeles trval 10 hodin, ale díky tomu, že letadlo bylo poloprázdné, tak jsem měl pro sebe čtyři sedadla, tak jsem se mohl dobře prospat (spal jsem asi 5 hodin). V Los Angeles narážím na dalšího podezřívavého celníka, ale vcelku to jde bez problémů. Důležitý poznatek - nechtěl vidět  pracovní kartu.

Z Los Angeles jsem doletěl lehce do Minneapolis, kde mě Jitka vyzvedla a dovezla do mezitím zařízeného bytu. Druhý den jsem nastupoval do práce.