Trekking v Národním Parku Cradle Mountain - Lake St. Clair

Pátek 14.1. 2000

Chystání a přejezd do parku

Díky všem těm časovým posunům jsem se ráno probudil kolem čtvrté hodiny, přestože jsem toho nijak moc nenaspal. Večer jsem se Tanii ptal, kdy můžeme vstávat, a ona mi řekla, že ji můžu vzbudit kdykoliv. Tak jsem to zkusil o šesti, ale se zlou jsem se potázal. Musel jsem vydržet až do půl osmé. Měli jsme před sebou čtyři dny, kdy Tania nemusela pracovat - nejdelší doba během mého pobytu. Proto jsme se rozhodli, že je využijeme k výletu do parku Cradle Mountain - Lake St. Clair, což je jedna z nejlepších olastí na Bush Walking. Park je součástí systému chráněných území v jihozápadní Tasmánii, který má celosvětový význam - největší nedotčená krajina oblasti mírného pásu. Jelikož Tania nikdy nebyla na vícedenním pochodu a jelikož si ve své emancipovanosti nenechá od chlapa poradit, tak bylo trošku obtížné zkoordinovat, co všechno musíme vézt s sebou a jaké všechny potraviny musíme nakoupit. Také jsme neúspěšně sháněli plynovou náplň k vařiči, který jsem si přivezl z Ameriky - v Austrálii prodávají úplně jiné průměry. Tudíž jsme byli bez vařiče.

Kolem poledne jsme vyrazili z Hobartu. Za městem jsme jeli většinou mezi pastvinami, kopci porostlými suchou trávou. Všude kolem pasoucí se ovce. Krajina byla příjemně hornatá, později začaly eukalyptové stromy a lesy. V parku jsme si v informacích nechali poradit dvoudenní výlet ke kopci Acropolis: Nejprve lodí přes jezero St. Clair, poté kousek po známé stezce "Overland Trek" (která vede divočinou od jezera St. Clair asi 80 mil na druhou stranu parku ke Cradle Mountain), a od ní zahnout k Pine Valley a k Acropolis. Zpátky stejnou cestou druhý den. Utábořili jsme se v kempu u jezera a rozhodli se udělat teplé jídlo na ohni. Večeře dopadla výborně. Tania byla rozmrzelá z představy, že bude dva dny bez teplého jídla, a tak se snažila situaci kompenzovat tím, že s sebou vzala zvýšené dávky jídla studeného, a to zvláště těžkého (konzervy s kompoty apod.) Svoje neumění ji přesvědčit o tom, že se takové jídlo pro nás nehodí,  jsem si odnesl sám, protože jsem jí většinu této nadbytečné zátěže nesl. :-( Večer se mi také podařilo dovolat se domů, a všem oznámit, že jsem v pořádku.

Sobota 15.1. 2000

Ráno jsem se vzbudil opět před šestou.

Loď nám odpouvala až v devět, takže byla fůra času. Potichu jsem vylezl ze stanu a šel pozorovat východ Slunce na břeh jezera. Po nějaké době mě velké mouchy a komáři vyhnali zpátky do bezpečí stanu a mého spacáku.

Lodě na Lake St. Clair slouží jednak pro vyhlídkové plavby, ale většinou pro lidi, kteří si chtějí ušetřit těch asi 12 km kolem jezera a rychleji vyrazit na stezky v parku.

Cena za jeden přejezd jezera je AUS$15.-. Lodníci jsou srandysti. Cesta do Pine Valley, kde jsme se chystali přespat, nám trvala asi 4 hodiny (přibližně 12 km). Krajina by se dala nazvat překvapivě australská buš. Většinou eukalyptové stromy, místy s hustým podrostem, ale ne nezbytně všude. Kolem hory. Občas jsme narazili i na palmy a místy na borovice.

Cestou jsme museli překonat několik potoků či řek, přes které byly udělány závěsné mosty. Maximální povolená zátěž jeden člověk. Hezky se houpaly. Cestou jsme potkali celkem dosti lidí, všichni byli velice přátelští. V Pine Valley jsme našli skvělé místo kousek bokem od většiny lidí, přímo u potoka. Pitná voda byla dle rangerů buď z potoka, nebo nachytaná dešťová voda v nádržích u chaty.

Po postavení stanu a krátkém obědě jsme vyrazili k hlavnímu cíli cesty - vrcholu Acropolis (1471 m.n.m.). Cesta prudce vystoupá do kopce, takže se člověk dostane nad zarostlé svahy.

Na samotný vrchol se pak ještě musí vylézt asi 50m skála. Tania se bohužel bála výšek a pohledů dolů, takže po chvíli traverzovaní (po vyšlapané stezce) další pochod vzdala. Vyrazil jsem tedy na vrchol sám, musel jsem překonat dva úseky, kde se muselo skálolezit, ale jenom na asi 2 metrech převýšení. Na vrcholku Acropolis byly skvělé výhledy do okolí - všude jenom hory a lesy, žádná osídlení.

Z dálky eukalyptové lesy vypadaly jako porosty v Evropě, což bylo matoucí. Aby Tania nemusela dlouho čekat, tak jsem zase musel rychle vyrazit vzhůru dolů (typická situace, člověk se plahočí jak dlouho, aby se dostal na vrchol, a když tam konečně je, tak místo aby si to prožil, tak musí zase rychle zpátky). Celkem mi výstup trval asi 45 minut. Tania mezitím usnula. Cestou zpátky Tania prohlásila, že je dobře, že se vidíme jenom jednou za dva a půl roku, protože já ji donutím dělat věci, které by sama nikdy nedělala (a do kterých by ji nikdo jiný nedonutil - narážka na výlet na kole, když byla v Brně). Zpátky do kempu jsme se dostali už trochu za šera, cestou jsme ale v lese viděli wallabies, což jsou takoví malí klokani. Večer nebyla jiná možnost, než tradiční koupel v potoce (což z mého pohledu je stejně zdaleka nejlepší řešení - předčeno jenom koupelí v jezeře). Vykládali jsme asi do půlnoci. Nádherně svítil měsíc a hvězdy.

Neděle 16.1. 2000

Ráno se vzbouzíme kolem půl osmé, ale Tania je tak zničená, že se jí vstávat vůbec nechce, takže takonec vylézáme až o půl jedenácté. V poledne vyrážíme na zpáteční cestu do přístavu. Tania celou cestu trpí, tak jí pomocí GPS neustále ukazuji, jak se už blížíme k cíli. Ve tři odpoledne jsme v přístavu a čekáme asi hodinu na loď. Po příjezdu se ještě rychleji koupu v Lake St. Clair, abych ze sebe smyl pot a pak už vyrážíme zpět. Jedeme do Bothwell, kde zrovna pracuje Dave - Taniin skoro kluk - jako správce koupaliště. Není mi tak úplně jasné, jestli se Tania těší více na něho nebo na to koupaliště. Tania ve svém nadšení zahýbá z hlavní silnice na prvním ukazateli na Bothwell, díky čemuž poznávám pravý Tasmanský venkov. Prašná silnice nás vede mezi farmami , ovcemi a krávami na cestě zajížďkou asi 35km. Do Bothwell dorážíme v osm večer, právě v době, kdy Dave zavírá. Pro Taniu však musí zůstat otevřeno ještě o chvíli déle. Já se raději jdu projít po městěčku. Všude jsou květinové zahrádky, hodně pěstují růže. Zůstáváme v Bothwell přes noc. Dave bydlí v pronajatém domku, kde platí $25 za týden (Tania v jejím příšerném bytečku platí $80).  Je nás u něj více, protože zrovna ten týden u sebe ubytovává cvičitelku plavání s jejími 4 dětmi. Mají totiž týden výuky plavání pro děti. Plavání je pro Austrálii snad národní sport.

V domku je večer zima, ale spacák mě zachránil. Jak jsem zjistil, v Austrálii nepoužívají topení. Předpokládá se, že i přes zimu je ještě stále dost teplo na to, aby se nemusel dům vyhřívat.