Severovýchodní pobřeží
(Launceston, Devonport, Mount William Národní Park, Freycinet Národní Park)

Středa 19.1. 2000

Hobart a cesta do Launcestonu

Tania vstávala v pět hodin kvůli tréninku, ale naštěstí mě nechala spát i po svém návratu. Vstal jsem asi o půl deváté a dopoledne strávil praním, drobnými opravami na autě (výměna stěračů apod.) a psaním poznámek. Na oběd jsem udělal omelety. (Tania nebyla příliš aktivní, co se týče vaření. Zdůvodňovala to tím, že ji pořád někde tahám, takže vůbec nemá čas na to mi něco uvařit.) Opoledne Tania jela vyřídit pár věcí do města, já jsem si zašel na poštu, pak jsme šli do univerzity a strávili chvíli kontrolováním emailu. Večer Tania opět trénovala  a já byl ve městě a v přístavu, sepisoval poznámky a tvořil další cestovní plány.

Večer jsme vyrazili do Launcestonu, kde má Tania přítele Brockeyho, u kterého jsme mohli přespat. Ve čtvrtek jsme se chtěli podívat do Devonportu, kde je muzeum věnované potomkům původních tasmanským  obyvatelů, "aboriginals". Jelikož Tania chtěla pracovat, tak jsme se ve čtvrtek museli zase vrátit domů. Cestou do Launcestonu jsme se stavili kousek za Hobartem u Jodi - Taniiny šéfové trenérky, která se bokem se svým manželem zabývá nakupováním, opravami a prodejem použitých aut. Pro Taniu měli vybrané "nové" auto - sportovní Renault Fuego, 1985. Měli velice zajímavý dům na krásném místě, ale unvitř šileně přeplněný a samý nepořádek. Asi 6-tiletý syn se náramně bavil hraním počítačové hry (přes televizi), ve které je cílem vlastním autem najet do jiného auta tak, aby se co nejvíce rozbilo....

Do Launcestonu se z Hobartu jede po Midland Highway. Cesta vede tasmanským venkovem mezi pastvinami, občas přes nějaké menší městečko. Ze začátku je krajina hezky kopcovitá, později více rovinnatá. Mně se krajina vcelku líbila, Tania ale tvrdí, že to je příšerná otrava (to ještě nejela po dálnici přes Midwest v USA!). Kolem silnic v Tasmánii mají zajímavé dopravní cedule. Například na jedné upozorňují řidiče, aby nepřekračovali povolenou rychlost slovy: "Do you think you will not be caught speeding? Think again!" Cestou jsme si s Taniou celkem dobře povykládali. Anthony Brockey (kterému z nějakého důvodu kamarádi neříkají Tony, ale Brockey) je príma kluk, Taniin velice dobrý kamarád. Žije v pěkném starém domě se dvěma dalšími spolubydlícími (neboli "roommates"). V pokoji, který mi byl přidělen, byl ovšem neuvěřitelný binec - tasmanský zvyk? V domě bylo večer krásně teplo. Nevím, jestli to bylo podnebím - tím že jsme byli více na severu - nebo domem samotným.

Čtvrtek 20.1. 2000

Devonport

Ráno si Tania s Brockeym šli zaplavat, já jsem zůstal spát asi do osmi. Pak jsme vyrazili na východ podél pobřeží do Devonportu. V Devonportu je malé, ale velice zajímavé muzeum věnované tasmanským "aboriginals". Přímí předkové už na rozdíl od australských aboriginals nežijí. Z nálezů jsou v muzeu jen nějaké kamenné nástroje a ornamenty vytesané do skal.

Aboriginals přišli do Tasmánie asi před 28 000 lety po souši, průliv byl zaplaven až asi před 12 000 lety. Pár zajímavostí: Neznali bumerang, protože ten byl vynalezen až před 10 000 lety. Rodiče by prý raději zabili svoji dceru, než aby se provdala za někoho, koho oni nechtěli. Hory v jihovýchodní části Tasmánie, které jsou divočinou ještě dnes, prý ani aboriginals neobývali.

Prošli jsme se po útesu kolem muzea, byl prudký vítr a docela velké vlny. Jelikož jsme měli málo času, tak bylo nutné kolem půl jedné vyrazit zpět do Hobartu. Vzali jsme to zkratkou, abychom jeli opět přes Bothwell, jenže úsek kolem Great Lake byl sice hezky vyhlídkový, ale asi 30 km po štěrkové silnici = otrávená Tania. V Bothwell jsme chytili Davida = spokojená Tania. Odjezd asi po 20 minutách, ve čtyři odpoledne = rozmrzelá Tania. Tania začínala pracovat o pěti, což jsme tak tak stihli. Já jsem zůstal sám doma, vykoupal se a odpočinul si. Popovídal jsem si s nějakou paní ze statistického úřadu, která pořád Taniu uhání o nějaká data a Tania se jí z nepochopitelného důvedu tvrdohlavě vyhýbá.

Taniin byt je velice skličující, temný, zatuchlý. Dnes ráno Tania našla ve své ložnici škorpiona a v botě dalšího pavouka. Večer jsem od Tanii, která se vracela z práce v supermarketu, dostal vynadáno, že jsem nekoupil žádné potraviny na večeři. Naše neshody se poněkud vyostřily.

Pátek 21.1. 2000

Cesta do Mount William Park a do St. Helen

Ráno vyrážíme opět do Launcestonu. Cestou poprvé za mého pobytu začne zlobit auto - jako když je ucpaný benzínový filtr. V Launcestonu Brockey sehnal nový a vyměnil ho, takže auto zase fungovalo. Vyrazili jsme i s ním k severovýchodnímu cípku Tasmánie - Národnímu parku Mt. William. Hlavní atrakcí parku je to, že v něm žijí Forester Kangaroos - jediné místo v Tasmánii, kde jsou klokani. Brockey s sebou vzal potápěčské vybavení a šel nám ulovit crayfish - mořského raka. Prý s licencí jich může ulovit 5 denně. Když jsme na něho čekali, tak se mi podařilo vidět a vyfotit wombata. Je prý velice plachý a jen tak lehce ho člověk nezahlédne. Cestou z parku do St. Helen, kam jsem jeli na chatu Brockeyho rodičů, řídil Brockey, což byl zážitek. Zdálo se, že vše zvládá velice dobře, ale řídil pěkně divoce. Chata, kterou v Austrálii nazývaji shack, byla celkem velká a pěkně uklizená - veliké překvapení po pár prvních návštěvách. Celkem nás tam přespávalo 7. K večeři se Brockey postaral o pizzu a koňak - vítané polepšení si po několika dnech bydlení u Tanii.

Sobota 22.1. 2000

Freycinet National Park - Wineglass Bay

Vstáváme v devět, ale Tanii a Brockeymu trvá až do dvanácti, než se rozhodnou, že teda budeme něco dělat. Cestou do Wineglass Bay ve Freycint parku se zastavujeme v shacku Brockeyho přátel. Na rozdíl od Brockeyho shaku je to maličká bouda, ale dobře umístěná na svahu nad mořem s pěkným výhledem. Oba jsou naprosto pohodoví. Těsně před parkem se zastavujeme na jídlo, kde si dávám "Meat Pie" (masový koláč), což je prý australská specialita. Je to maso (chuťově podobné jako guláš) zapečené v těstě. Velice mi chutnalo, ale zrada je, že to je příšerně horké a drží to teplotu. Prý je potřeba dát pozor, aby si člověk dal tento gulášový meat pie, protože existuje i takový, co je plněný masem jako sekaná, a ten tradičně dopadne jako sekaná - obsah nejistý.

Do zálivu jsme to měli jenom kousek přes asi 200 m vysoké sedlo. Cestou nás chytil prudký liják. Já jsem pohotově vytáhnul svoji nepromokavou bundu, za což jsem si od Tanii a Brockeyho vysloužil oslovení "Big girl's blouse with puffy sleeves", ale na rozdíl od nich jsem nemoknul. Když jsme dorazili do zálivu, tak se blížila další bouřka, ale Tania čvachtal si stejně šla zaplavat. Cestou zpátky jsme zašli na vyhlídku v sedle - nádherné výhledy, skvělé místo na odpočinek a relaxaci. Tania je ale podrážděná téměř čímkoliv, co dělám, a rozhoduje se odejít. Jsem celkem otrávený. Velice se mi v Tasmánii líbí, ale bohužel jsem příliš vázán na Taniu a zvláště v posledních dnech to s ní je dosti k nevydržení (což si ona samozřejmě také myslí o mě). Dostávám ale spásný nápad. Zkusím si přerezervovat letenky a vyrazit do Sydney o pár dnů dříve. Získám tím více času na pevnině a budu se moci podívat i jinam než do Sydney. Opět získávám skvělou náladu, ale rozhoduji se Tanii prozatím nic neříct, dokud nezjistím, že se mi skutečně podaří změnit letenky. Cestou zpět do St. Helen se zastavujeme v restauraci na večeři. V tomto stylu restaurací -  napůl bar, napůl restaurace - si člověk objedná jídlo u pultu, zaplatí, řekne číslo stolu, kam si jde sednout, a oni mu jídlo přinesou, až je hotové. Dávám si jehněčí po indicku (ani jeden z nich mi nemohl poradit, co by bylo typické australské jídlo) a s Brockeym si dáváme napůl láhev červeného vína. Večer nám Tania dělá drink - Tequila + nějaký koňak + asi 3/4 mléka. Je to docela dobré. Večer jsem si docela dobře popovídal s dvěma Brockeyho bratranci - jeden končil gymnázium, druhý začinal univerzitu. Jejich mínění bylo, že život v Tasmánii je zabitý. Není tam co dělat - ani práce ani zábava. Tento názor jsem slyšel za svého pobytu vícekrát. I statistiky ukazují, že z Tasmánie se lidé vystěhovávají. Spát jdeme asi ve čtvrt na tři ráno.

Neděle 23.1. 2000

St. Helen a cesta zpět do Hobartu

Spím do desíti. Poté, vyškolen Taniou, na nikoho nečekám a jdu si udělat snídani. Taky si musím zašít spacák, který se mi opět roztrhnul a lítá z něj peří. Jedeme společně na jakýsi poloostrůvek, kde jsou jak kamenité svahy do moře, tak celkem velké písečné duny. Cestou zpátky Tania najednou rozhoduje, že potřebuji "Australian Experience" - swimming in the surf - a jdeme plavat do vln. Je celkem zima, velice fučí a moře je příšerně studené. Po chvíli se klepu jako ratlík, ale vydržel jsem ve vodě rozumně dlouho. Nechci Tanii kazit radost, tak se nepřiznávám, že v podobných vlnách, ale podstatně teplejším moři, jsem si zařádil třeba v Mexiku. Spravil jsem si tím svoji poškozenou reputaci - alespoň částečně. K obědu máme konečně raka, kterého Brockey ulovil v pátek. Když mají štěstí, tak se prý mohou dožít až 60 let, náš měl smůlu, byl chycen když mu bylo asi jenom 15 let. Brockey nádherně jídlo upravil a crayfish chutnala skutečně skvěle. Odpoledne jsem donucen sledovat kriket. Alespoň jsem se naučil trochu pravidla. Domů jedeme s Taniou sami, kolem pobřeží - nádhera. Tasmánie je skutečně velice pěkná. Večer si kupujeme nějaké řecké "take-away" a jdeme spát kolem půlnoci.

Pondělí 24.1. 2000

Hobart

V sedm hodin ráno nás budí telefonátem z Minneapolis Jitka, která si špatně spočítala 17 hodin časového posunu. Poté ale ještě spíme, až skoro do desíti. Jedeme do města a já Taniu naprosto otrávím tím, že si říkám o "osobní volno". Kupuji si filmy a baterku, jelikož moje zlatá stříbrná baterka se rozbila a nepovedlo se mi ji spravit. Poté jdu do Ansettu se zeptat na změnu letenek. Říkají mi, že mohu měnit let jenom 21 dní před odletem. Naštěstí jsem ale narazil na skvělou ženskou, která mi s úsměvem povídá, "rules are to be broken". Mám se rozhodnout, kdy chci letět. S Taniou se potkávám na Salamance   ve tři odpoledne a říkám jí o svém brzkém odjezdu. Je z to ho uražená a nemluví se mnou. Takže na dotaz, jestli mám letět ve středu nebo ve čtvrtek odpovídá, že jí to je jedno. Takže se rozhoduji pro středu a jdu letenky zařídit. Poté si zarezervovávám hotel a zjištuji možnosti půjčení auta v Sydney. V přístavu se objevuje loď Aurora Astralis, což - jak se pozdě dozvídám - je jedna z lodí, která pluje k Antarktidě a bývá využívána pro vědecké účely. Taky nakupuji dárky z typických druhů tasmanského dřeva - sassafras a huon pine. Večer mi Tania vaří večeři - sladkokyselé kuře. Je to celkem dobré, i když úplně jiné, než jsem si myslel. Díky mému rozhodnutí se náš vztah opět znatelně vylepšil, máme pohodový večer, spát jdeme až po půl druhé.

Úterý 25.1. 2000

Hobart, nepovedená cesta na South Cape

Ráno Tania dává soukromou lekci plavání. V poledne vyrážíme na výlet k South Cape, což má být pěkná stezka podél pobřeží. Bohužel asi 30 km za Hobartem se auto zase začíná cukat a tentokrát to už moc nerozchodí. Musíme se otočit a pomalu došourat zpět. Vracíme se podél pobřeží. Narážíme na Shot Tower - místo kde vyráběli dělové koule tím, že roztavený kov shazovali z věže do vody. Jako oběd máme piknik na Signal Point. Navečer vyrážíme do botanické zahrady, kterou nám bohužel zavíraji čtvrt hodiny poté, co tam přijedeme. Pak jdeme do St. David parku, což je bývalý hřbitov, který byl změněn na park. Všechny náhrobní kameny byly přidělány na zdi v jednom konci parku a v parku samotném je několik větších pomníků. Na večeři jdeme do jedné lepší italské restaurace. Dle tasmanského zvyku jsme si přinesli vlastní láhev vína. Tentokrát vybírala Tania a vybrala nějaké perlivé víno, kteréžto asi nepatří k těm, jimiž se australští vinaři chlubí na výstavách. Jídlo bylo dobré. Večerní procházka Hobartem mi je zrušena, takže jedeme zpátky a jdeme spát. Ráno se musí brzo vstávat.