Hobart a výlet do bývalého trestaneckého tábora Port Arthur

Pondělí 17.1. 2000

Návrat do Hobartu

Dopoledne jsme zůstali v Bothwellu. Tania se vyřádila na koupališti - vyloženě se čvachtala. Kolem druhé odpoledne jsme vyrazili zpět do Hobartu. Tania musela trénovat od 16 do 17h. Tania trénuje malé děti na velkém plaveckém stadionu, plus dává pár dalších lekcí v jednom maličkém bazénku na okraji Hobartu. Navíc se jí občas podaří sehnat soukromé lekce, což - jak prohlásila - je jediná schůdná cesta k tomu si něco vydělat. Kromě trénování ještě pracuje v supermarketu.

Zatímco Tania trénovala, já jsem se šel projít do centra a do přístavu. Centrum je velice živé, plno malých obchůdků a lidí. Došel jsem do přístavu, kde kotví jednak plno malých lodí, jednak velké výletní lodě, které většinou plují mezi Austrálií, Novým Zélandem a Tasmánií a také lodě, které plují k Antarktidě. Jedna strana přístavu je známá svými malými restauracemi a obchůdky, jmenuje se Salamanka. Byl jsem ale zklamán, protže restaurací bylo jenom pár, zrovna tak jako obchůdků. V sobotu je tam prý velký trh, ale to jsem nezažil. O půl šesté Tania končila v Aquacentru, tak jsme se tam potkali. Tania neodmítla pozvání na procházku po Salamance a večeři v jedné z místích restaurací - zašli jsme do vietnamské, ale nebylo to nic zvláštního. Prošli jsme se podél přístavu, poté mě Tania zavezla na vrchol kopce asi 2km od jejího bytu. Byla tam dochovaná signální stanice. Původně používala vlajky, později telegrafní ramena. Jiné signální stanice jsem ale v dohledu nenašel. Byl od tam ovšem nádherný výhled na centrum Hobartu. K Tanii jsem došel pěšky. Večer jsme strávili prohlížením fotek z Kontiki Tour do Evropy, kterou Tania podnikla v létě 1997.

Úterý 18.1. 2000

Tasman Peninsula a Port Arthur

Na dnešní den jsme měli naplánovaný výlet na Tasmanský poloostrov, zvláště pak do Port Arthur, bývalého trestaneckého tábora. Měli jsme naplánovaný odjezd v osm hodin, takže jsme s úspěchem vyrazili v devět. Tasmanský poloostrov je od Tasmánie oddělen pouze 60m širokým pruhem země - Eaglehack Neck. V době, kdy v Port Arthur fungoval trestanecký tábor, byl tento puh ostře hlídán vojáky. Byla tam vytvořena "psí řada" - psi uvázaní jen kousek od sebe, aby nebylo možné z ostrova utéci. Ve vodách zálivu byli žraloci. Navíc byly kolem rozmístěné lampy a na zemi položeny mušle, které dobře odrážely světlo. V době, kdy tento strážní systém existoval, se skutečně žádnému vězni nepodařilo utéci.

Před Eaglehawk Neck jsme se zastavili u pobřeží, kde turisté obdivují přirozeně rozpraskané skály, které vypadají jako uměle vytvořené dláždění. O kousek dál jsou na pár místech do pobřežních útesů mořem vydlabané velké otvory a propasti - Tasman Blowhole a Devils Kitchen. U Eaglehawk Neck jsme se najedli v občerstvení a Tania mi ukázala druh typické tasmanské čokolády, která je prý ručně dělaná (docela dobrá, i když nijak zvláštní v porovnání s čokoládami v Evropě není).

Poté jsme dorazili do Port Arthur - ruiny trestaneckého tábora z minulého století. Vcelku zajímavé míso. Kousek od pobřeží je ostrov mrtvých, kam pohřbívali mrtvé. Podle průvodců tam hrobař musel žít celou dobu a jen občas směl na pevninu. Jeden si prý udělal na ostrově svoji zahrádku, pěstoval zeleninu a v sobotu ji jezdil prodávat na trch. Lidé ji rádi kupovali, protože byla nejhezčí, dokud si neuvědomili, čím je vlastně hnojená. Další z příběhů vykládal o jednom trestanci, který se pokusil o útěk. Aby přešel psí čáru v Eaglehawk Neck, zabil cestou klokana, převlékl se do jeho kůže a snažil se po pobřeží přeskákat. Jeden z hlídačů ho zahlédnul a myslíce si, že je to klokan, chtěl ho zastřelit. Toho se uprchlík lekl a vzdal se. Jinak žádný úspěšný útěk popsán nebyl, i v době bez psí čáry, když se někomu podařilo utéci, byl nakonec za pár měsíců chycen. Kromě vězení a dalších budov  pro trestance byl zajímavý kostel a dům pro návštěvu - prý pro senátory nebo guvernátory, kteří by bývali mohli přijet na kontrolu. Kaple pro vězně ve specielním režimu měla udělané oddělené kóje, do kterých se vězňové museli zavřít, aby spolu nemohli mluvit.

Do Hobartu jsme se vrátili až k večeru. Tania udělala kolínka se zahuštěnou rajčatovo-cibulovou omáčkou. Já jsem zkusil koupit jedno z australských vín, ale nebylo to nic zvláštního. Napsal jsem pár pohledů a šel spát asi v jedenáct.