Let přes Fiji

Úterý 11.1. - Čtvrtek 13.1. 2000

Let

Let z Minneapolis do Los Angeles nebyl nijak zvlášť zajímavý. V Los Angeles jsem se přesunul na mezinárodní terminál, což byla obrovská neuspořádaná mexicko - asijská směsice lidí a služeb. Můj let do Sydney měl mezipřistání na souostroví Fiji. Letěl jsem s Fiji Airlines. Velkým dvoupatrovým letadlem. Jelikož nám v letadle nefungovalo video, tak na monitorech stále ukazovali průběh letu a já jsem mohl sledovat jednak kdy přeletíme nad Jižní polokouli a taky kdy přeletíme hranici časového pásma a posuneme se o jeden den dopředu. Obrovská únava, která na mě padala z předchozího letu z Evropy do USA a ze stěhování z Iowa City do Minneapolis polevila, když se mi přece jen podařilo asi 8 hodin spát (dvě a půl hodiny cestou do Los Angeles, hodinu na letišti tam a zbytek v průběhu letu na Fiji).

Na Fiji jsme přiletěli za svítání. Bylo vidět, že se skládá z několika vcelku hornatých ostrůvků. Při výstupu z letadla na mě dýchnul horký a vlhký tropický vzduch, což velice pozvedlo moji náladu a přinutilo mě šourat se z letadla do terminálu nejpomaleji ze všech.

Fiji Airlines lítají jen do několika málo měst (Los Angeles, Sydney, Melbourne a několi dalších v Asii a Oceanii). Přelet mezi těmito městy se musí vždy dělat přes Fiji. Pro turisty čekající na jejich spoj tu mají udělanou velkou tranzitní halu s množstvím obchůdků prodávajících místní suvenýry a různé zboží. Plait se pochopitelně může i dolary. (Pro zajímavost: 1,90 Fiji $ = 1.05 US$ byla cena pohlednic, kterýchžto jsem pár koupil.) Fijané jsou svojí postavou celkem velicí a silní (ale ne tlustí). Nosí barevné oblečení, a to i letušky v letadle a personál na letišti. Muži nosí většinou evropské kalhoty a strakaté nebo čistě bílé košile. Viděl jsem však i muže v sukních. Velká část obyvatelstva Fiji má indické rysy.

Čas na Fiji: L.A. + 21h = GMT + 13

Sydney (13.1. 2000)

V letadle do Sydney jsem seděl na levé straně a při přeletu nad Sydney jsme nalétali zleva, takže jsem měl nádherné výhledy ze sklopeného letadla na oblohu. Vše se ale spravilo, když jsme se dostali těsně k centru, kdy se mi poštěstilo vidět známý most Harbour Bridge, ještě známější budovu Opery a celé centrum. Přistáli jsme akrobaticky na jednom kole a naštěsí to náš pilot ustál, takže žádné jiné vzrušení se nekonalo.

V Sydney jsem měl domluvenou návštěvu výzkumného ústavu CSIRO, se kterým Vital Images, pro něž jsem měl začít pracovat po svém návratu do Minneapolis, uvažovali o spolupráci. Steve - jeden ze zaměstnanců - mě vyzvednnul na letišti a cestou do CSIRO mi udělal krátkou prohlídku města, což bylo velmi pěkné. Sydney na mě okamžitě působilo přitažlivě, všude plno zeleně, styl města něco mezi evropským a americkým, rozhodně příznivé.

Hobart, Tasmánie

Po návštěvě CSIRO mě Steve zavezl zpátky na letiště a já jsem pokračoval letem do Hobartu, hlavního města Tasmánie. Tam na mě již čekala Tania. Nejprve mě vyvezla na nejvyšší kopec nad Hobartem - Mt. Welington, odkud byl nádherný výhled na město. Hobart je přístav, obklopen hornatou krajinou. Bohužel údolí se již dostala do stínu, tak jsem se rozhodnul s fotografováním počkat až na příště, které už ovšem nenastalo.

Cestou dolů mi Tania ukázala jedez ze svých divokých kousků, kdy se vrhla střemhlav na plný plyn jednou z nejprudších ulic, co jsem kdy sjížděl. Jinak jsem ji ale celkově musel ohodnotit jako dobrého a bezpečného řidiče. Taniin byt, na jednom z dalších kopečků nad městem, je třípokojový, ale celkem malý. Tania má vše neúhledně uspořádáno v různých krabicích umístěných všude po pokoji. V koupelně lezou pavouci, do větráku prý spadla nějaká zdechlina a teď příšerně smrdí, když se větrák zapne, v kuchyni fůra neumytého nádobí - no prostě nádherný útulek. Abych se mohl u Tanii ubytovat, tak musel nejdříve přijet její kamarád Kim a odstěhovat si svůj počítač a pár dalších věcí (za což mi Tania byla vděčná, Kim už méně). Kolem deváté večer jsem byl příšerně ospalý, jenže pak jsem se probral a vykládali jsme až do půlnoci.